Po několika letech v pohanské komunitě jsem si poměrně dobře ověřila jednu věc - kritika, bez ohledu na to, zda je konstruktivní, odůvodněná nebo zcela zbytečná - je zde věcí velmi nevítanou. A je jedno, jestli kritizujete či připomínkujete organizaci akce, uměleckou tvorbu a nebo třeba pohanský časopis. Jako kritici budete odehnáni, haněni, odkazováni do "patřičných mezí", nazýváni škarohlídy (či ještě hůře), vyzýváni k tomu, abyste si dané vyzkoušeli sami, a v horším případě se vám dostane "zasloužené odplaty". V lepším případě někdo potichu implementuje vaše připomínky poté, co udělá něco z dříve uvedeného. Všechny vyjmenované varianty (a několik dalších) jsem vyzkoušela na vlastní kůži.
I proto mě dost překvapilo zjištění, že i tam, kde by to člověk nečekal (a kde to dříve bylo poměrně nemyslitelné), mohou mít kritika a připomínky nejen své pozorné posluchače, ale také velmi pozitivní přínos.
Tápete, o čem mluvím? O práci na naposledy vydaném
Věstníku PFI.
Nad ní se sešla skupina lidí, složená z části z těch, kdo pracovali i na dřívějších verzích, zčásti z lidí dosud nezapojených - a zčásti též z kritiků původní verze i jeho konkurenčního následovníka. Z pozice toho posledního přiznávám, že trochu s obavami. Celkem komplexní výčet toho, co mi na pohanských časopisech vadilo, už sestavil můj drahý muž, místo vyjmenovávání vás tedy
odkážu přímo na jeho text. A ano, měla jsem strach, že i tentokrát se dočkáme unylého patetického úvodníku, sáhodlouhého encyklopedického článku o jakémsi neznámém keltském božstvu, trochy špatných básní či divné povídky, upoutávky na koncerty dvou jakožekeltských kapel a celkového designu časopisu ve stylu hobití kroniky.
Pokud jste
Věstník četli (nebo alespoň zběžně prolétli), víte, že žádná z mých obav se nesplnila. Věstník má čistý a přehledný design typově odpovídající běžným lifestylovým časopisům. Patosu ubylo, naopak přibylo osobních pohledů na věc, lehké ironie a vtipu, skvělých obrázků a zajímavých témat. A prozradím vám malé tajemství - nebylo to tak na "první dobrou".
V zákulisí se totiž kritizovalo a připomínkovalo, a to velmi mocně. Co pro mě osobně bylo velkým a příjemným překvapením je fakt, že vše vyřčené bylo bráno v úvahu a buďto rovnou přepracováno v daném duchu, nebo diskutováno k dalším krokům.
Ve věstníku tak najdete přesně dva texty, které prošly v podobě, v jaké byly původně napsány. Pokud jste počítali se mnou, pak víte, že celkem jich je ve Věstníku dvanáct. Jeden z dalších textů neprošel vůbec, jeden byl rozdělen na dvě části (pokračování se dočkáte v příštím čísle) a spolu s ostatními devíti poměrně výrazně předělán. Do některých textů se zasahovalo málo, některé byly zkráceny, proškrtány či lehce pozměněny, a část z nich byste v původní verzi skoro nepoznali - tak moc se úpravami změnily nebo rozšířily.
Připomínky, ač často podávány velmi přímým a nezaobaleným způsobem, nikoliv stylem "kdyby ses neurazil/a, já si myslím, že je to moc hezký článek, ale trošičku mi tam nesedí/chybí/přebývá...", byly velmi ochotně akceptovány a bylo na ně reagováno. Všechny texty byly před předáním korektorce vyvěšeny na společné nástěnce, kde si je všichni mohli přečíst a vyjádřit k nim svůj názor. Pod některými se objevily desítky komentářů (zpočátku obvykle nikoliv pochvalných) - a následovaly druhé, někdy i třetí a další verze článků. Tak dlouho, dokud nebyl spokojený celý redakční tým (což nakonec vždycky byl). Stejnému postupu neunikla ani následná sazba.
Výsledkem je
Věstník, který je mnohem lepší, než by byla verze sestavená z původních, nepřipomínkovaných článků.Také verze mnohem bohatší, neboť část textů vznikla díky inspiraci jiným článkem nebo komentáři k němu.
Namísto tradičních klišé o velebení jakýchsi imaginárních předků a spojení se smrtí si tak můžete přečíst zajímavé úvahy o tom, že si sice spojujeme Samhain se zásvětím, ale zároveň se jako společnost bojíme a distancujeme od umírání. Že je hezké vzpomínat na předky, ale je dobré si zároveň uvědomit, že k nim patří i ti stále živí - a že mnohdy může být situace taková, že to velebení značně skřípe mezi zuby. Myšlenku o tom, že nejhlubší traumata často vznikají právě v rodině osobně považuji za velice důležitou.
Pokud jste
Věstník ještě neviděli, ráda bych vás pozvala k jeho přečtení. A pokud ano - a budete mít chuť se k němu vrátit, pak můžete při čtení přemýšlet o tom, jak ten který článek asi vypadal původně. A pokud tvoříte, vydáváte, vymýšlíte či organizujete - doporučuji vám naslouchat tomu, co vám říkají lidé kolem vás. Obvykle nemají špatné úmysly a popřemýšlení nad tím, jestli jejich názor náhodou nemůže přinést něco dobrého či důležitého vaší původní myšlence, může výslednému "produktu" jedině pomoct.
...
PS: Kromě několika textů a mnoha připomínek jsem také tou, která poslední číslo Věstníku vysázela. Až za mnou tedy opět někdo přijde s tím, že si to mám napřed vyzkoušet, než budu kritizovat:
a) odkážu ho na samhainový Věstník PFI 2013
b) pošlu ho
do pr...tam kam slunce nesvítí
(kdo mě aspoň trochu zná, ví, že odpověď je za b), protože s podobnými typy obvykle nemá smysl diskutovat :-)
