Když se řekne pohanská poezie a dodá se k tomu moje jméno, případně se zmíní tým Bohyně, to první, co většinu "zasvěcených" napadne, je Havran - alias parodující básnická sbírka Havran blije. Z pohanských veršů si obvykle tropíme žerty, básně mnoha autorů nazýváme vogonskou poezií a vůbec k ní tak nějak postrádáme úctu. Pro dnešek se od podobných zvyků zkusím oprostit a uvést na pravou míru, co že se mi to na ní vlastně nelíbí.
Nejkratší vysvětlení by stručně sdělilo, že prostě není dobrá. Leč to je samozřejmě otázka diskutabilní, svádějící k hodnocení líbí/nelíbí. Co je na ní tedy konkrétně špatně?
V první řadě je vidět, že její autoři obvykle neovládají techniku. Pokud chcete namítnout, že to přeci není to nejdůležitější a zásadní je pocit, který báseň vyvolá (nebo který vyvolal onu báseň), zkuste tento článek přečíst až do konce. Ano, samozřejmě existují formy a autoři ignorující rytmus, rýmy a další pravidla. V první řadě by se hodilo podotknout, že jich není mnoho - a ještě méně je těch, kteří jsou v daném žánru úspěšní. Poezie, která postrádá své základní prvky musí opravdu zaujmout svým obsahem - a k tomu opravdu nestačí, že se autorovi líbilo, jak venku chumelí, mrzne a všude je bílo. Je potřeba myšlenky, která je originální, nutí čtenáře zamyslet se, zasnít, představit si...
Zkuste třeba tuhle:
Okno je skleněná loď,
připoutaná k břehům mé světnice.
Mladý námořník nepotřebuje sedmimílové střevíce.
Vsedne a odjede;
každou chvílí
urazí očima dychtivýma deset tisíc mílí
nad mořem
po nebi krásném a širokém.
Autorem tohoto úryvku je Jiří Wolker. Na jeho básně, třeba obligátní Poštovní schránku (též ve volné verši), si jistě vzpomenete ze školy. Každá z nich ovšem oplývá právě originální myšlenkou, specifickým pohledem na něco tak obyčejného, jako je třeba schránka na dopisy. Troufli byste si na podobný počin? Mimochodem, i jmenovaný Wolker uměl tvořit v souladu s klasickými pravidly:
Kavárna „Bellevue" je říše
stavěná z hudby, tepla a plyše,
z oken má vysoké, průhledné hranice,
které ji dělí od zmrzlé ulice.
Opět neotřelý pohled autora. Přiznejme si, že báseň podaná stylem..
Kavárna "Bellevue" je pěkná,
jsou tam gaučíky, teplo a hraje piáno.
Má velká čistá okna
a venku hrozně mrzne
...by asi čítankám za zmínku nestála.
S čímž celkem úzce souvisí další "podmínka" dobré poezie, a tou je zvukomalba a práce se slovy. Kamarádka kdysi předala Pohanskou kytici své známé, pro kterou byla poezie nikoliv pouze koníčkem, ale také vystudovaným oborem. Rychlým předáním textů vhodnému počítačovému programu zjistila, že autoři si bohatě vystačili se slovníkem základních 10.000 slov. To je aktivní slovní zásoba dospělého člověka (pasivní je uvádena jako 3x-6x větší) - tedy autoři v podstatě použili stejný jazyk, jakým běžně mluví. No jo - ale když vezmeme do ruky nahodilou básnickou sbírku - obvykle v ní velmi rychle najdeme slova, která sice známe, ale běžně nepoužíváme, stejně tak velmi neobvyklá spojení.
Opět ukázka, tentokrát pro odlehčení Karel Plíhal:
Prochází bytem, rádio ho vzruší,
z lampy má hrůzu, už ho dobře znám,
mlčíme spolu v esperantu duší,
někdy mám pocit, že jsem to já sám.
Co říkáte třetímu řádku, líbí? Tohle jsou slova a spojení, kterým rozumíme, ale v běžné řeči se neobjeví. Slova, která přesně vyjádří něco, pro co nemáme jednoduchý termín, a dovedou to popsat tak, že to nezní obyčejně. "Rozumíme si beze slov" má sice v podstatě stejný význam, ale za duši vás to prostě nechytí.
Se slovy se dá pracovat i jinak, i s těmi obyčejnými. Na stylistické figury z hodin literatury si mnozí možná ještě vzpomenou. Namátkou:
Aliterace:
Poslyšte
příběh
pěkně
ponurý
Anafora:
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.
Polysyndeton:
A kouše a drápe a trhá a rve a štěká.
Kakofonie:
A jako venku šedý mrak
dál – dál se rozestírá:
tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá.
Paronomázie:
Slavme
slavně
slávu
Slávů
slavných
rejděte
rejdivý
rej
Slova jsou poměrně obyčejná, ale pokud si je přečtete, nejlépe nahlas, jejich zvuk vás jasně přesvědčí o tom, že čtete poezii a ne třeba včerejší Hospodářské noviny. Pro další inspiraci stačí otevřít třeba Literaturu v kostce a věnovat pár minut četbě teorie.
Společně s pravidelnými rýmy a verši pak činí poezii libozvučnou, což je (nebo by měla být) v podstatě její základní vlastnost. Experimenty s porušováním těchto vlastností jsou sice povolené, ale musí se to umět. Těžko totiž můžete porušovat něco, co vlastně vůbec neovládáte - pak to není porušování pravidel, ale plcání se v pokusech.
Poslechněte si třeba tohle:
Naprostá klasika, tradiční práce s rýmy, rytmy a vším, co k tomu patří?
A teď zkuste tohle - stejná kapela, stejný autorský tým.
Je to úlet, ale dá se to poslouchat, možná to místy vyloudí úsměv - a poznáte v tom, že autor pravidla zná, ale rozhodl se s nimi moc nezatěžovat, záměrně.
U autorů pohanské poezie to vyznívá spíše tak, že se s nimi dotyční nezatěžují, protože to prostě neumí. Což je trochu škoda, protože technika se samozřejmě dá naučit, pokud pro ni člověk nemá cit tak nějak od přirození. A dobrá zpráva pro nadějné autory je ta, že se dá naučit mnohem snáze, než onen cit pro poetično a vidění světa ve světle, které svádí k psaní básní.
Bohužel i nemnohé pokusy o psaní v rámci dané formy byly chyceny tak říkajíc za nesprávný konec. Vzpomeňme třeba první díl kurz bardění na POF - zadaná forma - haiku. A to ještě ve své nejznámější, byť značně nekomplexní formě, tedy pouze s dodržením počtu 5-7-5 slabik, bez zmínění dalších pravidel, které jsou pro opravdové haiku zcela neopominutelné.
Kolik se toho na takovém haiku naučíte? No, mnoho ne. Možná tak vtělit myšlenku do tří řádků.
Pro nácvik techniky existuje spousta vhodnějších forem. A nemusí to být nezbytně oblíbený jambický pentametr, kteří mnozí vytáhnou při zmínce o podobném cvičení jako to první, na co si vzpomenou. Ten je totiž pro češtinu značně netypický, respektuje přízvučnost obvyklou v angličtině. Mnohem vhodnější je třeba češtině vlastní daktyl.
A ještě jedna věc by pohanským poetickým pokusům prospěla a to otevřenější vztah k připomínkám (i kritice, chcete-li). Pokud autora někdo upozorní, že v obecně dobře postavené básni někde nevychází rytmus, je to příležitost. Příležitost udělat to lépe, dotáhnout do zdárného konce kousek, který jemu samotnému unikl. Ta se dá využít - a nebo zabít a nechat báseň bez žádoucího dotažení napořád.
Většina kritiků se k pohanským básním nestaví odmítavě proto, že by neměla ráda jejich autory. Spíše proto, že většina této tvorby se prostě s potěchou číst nedá. Což je trochu škoda vzhledem k tomu, v jakém množství je produkována, mohlo by se zdát. Doopravdy to však může být ještě trochu jinak. Ani dobří, oceňovaní a publikovaní autoři obvykle nevydávají vše, co kdy napsali. Prostě píší a píší a píší - a spousta toho, co napíší nakonec skončí na dně šuplíku nebo odpadkového koše. Ale to, co vyjde, jsou básně, které v té záplavě textů zbyly, protože jsou doopravdy dobré. A občas není od věci, když ono třídění provádí někdo jiný, než autor sám.
Pro příklad není třeba chodit daleko. Takového Jana Nedvěda jistě znají všichni a ač si o jeho tvorbě můžeme ve svých dospělých letech myslet ledacos, kdo má za sebou skautskou, trampskou či jinak podobnou minulost, nejspíš na tom vyrostl taky a na pár oblíbených songů by si ještě vzpomněl. To nejlepší z jeho tvorby najdeme v repertoáru Brontosaurů - protože tam měl za sebou celou kapelu, jejímž sítem hned tak nějaká ptákovina neprošla a traduje se, že většina toho, co tehdy napsal, letěla okamžitě do koše (kdosi mi tvrdil, že průměrný poměr vycházel na 80 vyhozených ku 1 nazpívané, ale to už může být informace z říše mýtů). Později začal hrát jenom s bratrem, přes kterého prošla o dost větší porce psaného materiálu - a na rovni textů je to poznat. Jak je to s kvalitou jeho tvorby aktuálně, když hraje úplně sám a také si písně sám píše a vybírá můžete posoudit sami. Nastala změna v tom, že už není schopen napsat slušnou píseň a pod vlivem stařecké senility plodí neposlouchatelné ptákoviny? Nejspíš ne, jen už ho nikdo nenutí psát lépe.
A takhle, milé děti, jistě dopadnout nechcete.... :-)
Poezie v pohanství jistě má své místo - probouzením inspirace začíná prakticky každý výcvik v tradici, chanty a vznosné invokace jsou vítanou součástí našich rituálů. Ale i přesto máme velmi málo opravdu používaných a obecně známých českých chantů a rituálních textů - protože pokud neumíte pracovat s rytmem, rýmem a dalšími jazykovými prostředky, dobrý chant vám z náladové básně s volným veršem prostě nevzejde.
Nestálo by tedy za pokus přistoupit k psaní poezie nejen se záměrem vypsat se z toho dokonalého pocitu z odpolední procházky, ale třeba i s cílem naučit se to dělat pořádně?
