Erotický Havran

Přichází květen, na mezích se začíná oteplovat a máme tady Beltine. Oslavu lásky, divokého sexu a nevázaného veselí, protipól trochu smutného Samhainu. Svátek ohňů, při kterém ho čarodějnice přeskakují pro očistu těla i ducha od zimy a všeho starého, zatímco zbytek společnosti v něm ty čarodějnice upaluje – i když dnes už spíš kvůli příležitosti kvalitně a pospolu zachlastat, než na ochranu před nimi. Pro pohany je Beltine oslavou plodnosti a jeho barvou je červená. Na znamení hanby ze ztráty panenství, jak píše slavná Silver Raven.

Zajímá vás, jak to má Havran se sexem a zda na něj taky leze jaro? Více se dočtete v jeho pravidelném sloupku - na straně 13 v aktuálním čísle Věstníku PFI.

Přeji Vám příjemné čtení nejen tohoto, ale i ostatních článků, a třeba i trochu inspirace pro oslavy nadcházejícího Beltinu.

Nevyžádané rady autorům Kolovratu

zdroj

Bez mučení se přiznávám k tomu, že Kolovrat obvykle nečtu nebo ho maximálně zběžně proletím. Nicméně o letošním Imbolcu jsem byla v nějaké smířlivější náladě, otevřený soubor měl tentokrát příjemné modré pozadí doplněné jen vkusnými ornamenty Brigitina kříže, čili mě neodradil obvyklý vzhled hobití kroniky - a tak jsem se rozhodla si ho prohlédnout celý a sem tam něco, co mě zaujme více, si třeba i přečíst.

Musím říct, že se následně neubráním tomu, abych k tomuto zážitku nenapsala pár připomínek. Ze zkušenosti už dávno vím, že mé (ne zrovna pochvalné) poznámky nebývají zrovna vítané, na druhou stranu ale i to, že i tak jsou obvykle mnohé podněty následně implementovány. Tak to zkusíme i tentokrát :-)

V první řadě, ač jej tak ČPS označuje, Kolovrat není až tak úplně časopis. Ve formě, v které vyšel na Imbolc, je to něco mezi newsletterem upozorňujícím na aktuality a kronikou zaznamenávající akce minulé (reportáž vypadá vážně o dost jinak). To vše doplňuje pár textů spíše blogového typu. Ale proč ne, jako informační periodikum určené příznivcům organizace to není úplně od věci.

Každopádně i tak by na něm bylo potřeba pár věcí výrazně zlepšit - a mnohdy skutečně nejde jen o "věc názoru".

V první řadě by bylo dobré najít mezi těmi devíti lidmi pracujícími na Kolovratu jednoho, který měl na základní škole jedničky z češtiny a ještě to nestačil všechno zapomenout - nebo do týmu angažovat desátého člena. Kolovrat je bez nadsázky plný pravopisných chyb, přebývajících či chybějících čárek, chybně použitých velkých písmen a vět ignorujících shodu podmětu s přísudkem. Takový problém by neměla vykazovat žádná publikace, a už vůbec ne ta, která chce být vnímána jako časopis pro širší veřejnost. Zvláště, pokud má v tiráži uvedených osm lidí pod hlavičkou Vedoucí rubrik a korektoři.

Od věci by možná nebylo ani vypuštění "hlasitého" děkování týmu, který publikaci vytváří, tentokrát v úvodu zmíněného dokonce dvakrát. Ano, dělají to ve svém volném čase, ovšem obvykle nejspíš proto, že je to baví. Nikoliv jako děsnou oběť vykonávanou jen proto, že čtenáři lační po výsledku a kdyby ho nedostali, ohlodali by se zármutkem až na kosti. Běžného čtenáře prostě podobná hláška příliš nezajímá, navíc v prostředí českého pohanství působí vzhledem k dobovému kontextu spíše jako vyděračská připomínka na téma "my to pro vás děláme zdarma a vy byste nám za to měli být vděční". Mimochodem, pokud už chcete mermomocí veřejně děkovat tvůrcům, není od věci zahrnout do poděkování také čtenáře, kteří si váš výtvor stáhnou a přečtou. Bez nich by ta práce ve volném čase byla celkem k ničemu...

Nebudu ani zdaleka první, kdo kritizuje úvodníky - tradici oslizlých klišé si redakce odnesla již z původních vydání Věstníku. Bohužel v nich ale narozdíl od něj vesele pokračuje a v podstatě čím dál tím horším způsobem - ve vrstvení jednoho takového klišé na druhé bohužel opravdu nenacházím onu věčně připomínanou a velebenou upřímnost, kterou se mnozí tak často zaklínají (zato při zmínce o jarním klystýru oblevy se mi málem ochlupatila záda...). Přitom se stačí tolik nesnažit o vznosný text, vzít si k ruce pár normálních časopisů a podívat se, jak v nich ty úvodníky obvykle vypadají - a pak sepsat normální upoutávku na obsah aktuálního čísla. Třeba i s nějakým drobným zamyšlením nad aktuálním svátkem a sezónou - ovšem takovým, s kterým by vám na již zmiňované hodině češtiny na základní škole nehrozila čtyřka ze slohu, pokud byste to paní učitelce odevzdali.

K samotné skladbě textů se kriticky vyjadřovat nebudu, myslím, že většinu shrnuje jeden z předchozích odstavců (tedy není příliš časopisová - ať už obsahem nebo rozsahem), každopádně nejde o nic obecně nepřijatelného. Což se týká i zahrnuté pohanské tvorby, o které si dlouhodobě myslím svoje.

I tady by ale byla na místě drobná korekce obsahu, ať už v případě, kdy muž srovnává poměrně urážlivým způsobem popěvek z fantasy knížky s účinkem (patrně) ženských seminářů na téma přijetí Bohyně (na kolik takových ho pustili, že to je schopen hodnotit?) , nebo tehdy, když autorka článku (zcela evidentně inspirovaného nikde neuvedenou Bucklandovou "Velkou Modrou") doporučuje čtenářům s rozpětím rukou dva metry sehnat látku stejné šíře - což bude dost problém, pokud nebudou ochotni sáhnout po netkané textílii pro zahrádkáře...

Stejně tak působí dost úsměvně, když si v publikaci plné pravopisných chyb přečteme o tom, jak se čtveřice výletníků bavila nad hrubkami v jídelním lístku - a pak nám v závěrečném článku někdo dodá, že v nedokonalosti a zbrklosti je vlastně umění, které ale někteří nedokážou nahlédnout a ocenit. Nebyl ten jídelníček nakonec nepochopené umělecké dílo? (A nebo možná já nechápu pravou uměleckou podstatu Kolovratu samotného...)

A na závěr - ačkoliv aktuální pozadí stránek vypadá o dost lépe, než to původní, pořád není úplně ideální ukončit stránku po pár řádcích jen proto, že článek už skončil a nový text začíná až na té další.

PS: poněkud mě vyděsilo prohlášení, že ČPS považuje umělecké počiny za jednu z nejlepších cest, jak pohanství prezentovat veřejnosti. Ano, pokud se jedná o díla takových tvůrců, jakými jsou Damh the Bard, Lisa Thiel nebo Carolyn Hillier, pak se jedná opravdu o formu nejpřístupnější. Bohužel vzhledem k tomu, co je za umění obvykle považováno v ČPS nemohu tuto teorii přijmout zcela bezvýhradně. 
Mimochodem, přijde mi trochu škoda, že jedním z největších obhájců kreativních básnických nedodělků je člověk, který se od svých tvořivých začátků dostal tak daleko, že už se k té hranici technického zvládnutí jako jeden z mála celkem významně přibližuje.

Únorový Havran

A máme tady Imbolc! Takže jako každý rok vezmeme eine Brigid, přidáme něco o svátcích světla, návratu z podsvětí, přilijeme nějakou tu věštbu, vrazíme to na oheň a máme tu základ na tradiční únorový rituální eintopf. Sofistikovanější či historického kontextu znalejší jedinci přikoření některou z dalších obvyklých ingrediencí – Brigitiným křížem, rašícími sněženkami, a nebo starou dobrou laktací ovcí. Pro dnešního pohana všechno soudobé, aktuální a samozřejmě chutné. Nemáme-li ovci, nahradíme po babicovsku odstředěným mlíkem z tetrapacku...

Máte chuť si havraní rouhání přečíst až do konce a zjistit, zda tento heretický projev přežil ve zdraví? Můžete tak učinit na 18. straně imbolcového Věstníku PFI, ke kterému se dostanete přes tento odkaz. Přeji Vám příjemné čtení.

Pohanská poezie kousek pod vrcholem

zdroj

Někdy koncem roku se mi do rukou dostal kalendář vydaný Českou pohanskou společností. Musím říct, že byť ho doma pověšený nemáme, myslím si, že je to celkem pěkný a povedený počin - kalendářová část je přehledná a kromě jmen obsahuje i fáze měsíce doplněné časy, kdy třeba daný úplněk nastane, tématické fotografie jsou pěkné, zajímavé, mnohé z nich mají neotřelý nápad. Stejně tak povídání o svátcích Kola roku je pěkně pojaté a zároveň jednoduché a přístupné i někomu, kdo o tom nic moc neví.

Bohužel, tradičním kamenem úrazu jsou, stejně jako u většiny publikací z pera ČPS, pokusy o básně a poetickou tvorbu, které kalendář doplňují na stránkách těch měsíců, na které nepřipadá žádný z pohanských svátků. Přitom občas by jim stačilo málo - dotažení a dokončení po "řemeslné" stránce, které neubírá nic na obsahu, ale přidává třeba na zvuku. A k tomu tu nedošlo nejen ze strany autorů, ale evidentně ani nikoho z přípravného týmu kalendáře nenapadlo, že by to třeba šlo lehce dotáhnout k dokonalejšímu výsledku.

Abychom jen tak nemlátili prázdnou slámu, zkusím něco z použitých textů opět přepsat. Jen narozdíl od minulého poetického zamyšlení nebudu prznit renomované básníky, ale naopak zkusím čistě po stránce "řemesla" dotáhnout úryvek básně z kalendáře.

Hned na lednové stránce je Jožkova báseň Ledová královna. Obsahově není špatná, se zimním tématem ladí, má to myšlenku. Proč ne. Rýmy jsou v zásadě v pořádku - a vlastně by jí stačila jen trocha péče, aby seděla i rytmicky (místy to vypadá, že se o to autor možná i trochu pokoušel).


Podívejme se společně na refrén. Zkuste si nahlas přečíst a hlavně přednést (je to přece báseň) následující text:

Místo srdce jen kus ledu
Oči plné zvláštní prázdnoty
Odtrhnout se od nich nedovedu
Krkavci krákají do noty

Krá krá - ledová kra
Zůstane z tvé lásky

Krá krá - pro ni je to hra
Nedotýkej se té krásky

Krá krá - umí jen brát
Tvář ti zbrázdí vrásky

Nakonec zemřeš sám v jejím náručí
Ve chvíli kdy ti to poručí...

A teď zkuste, opět nahlas, tohle:

Místo srdce jenom kus ledu
Oči plné zvláštní prázdnoty
Odepřít si jich nedovedu
Krkavci krákají do noty

Krá krá - ledová kra
Zůstane z tvojí lásky

Krá krá - pro ni to hra
Nedotkni se té krásky

Krá krá - umí jen brát
Tvář pak zbrázdí ti vrásky

Nakonec v jejím náručí
Zemřeš sám, když ti poručí...

Prvním čtyřem řádkům by o něco více slušela redukce na osm slabik ze současných devíti, ale snažila jsem se, aby zásahy byly opravdu co možná nejmenší.

Obsah je pořád naprosto stejný, v podstatě "kosmetické" úpravy pozměnily pár slov nebo sem tam přidaly či ubraly slabiku. Čeština je v tomto směru pro básníky příznivá, se slovy se dá často hrát snadným a funkčím způsobem. Dotáhnout to k lepšímu výsledku je tak často hodně jednoduché.

V dnes vydaném Kolovratu se (shodou okolností opět) Jožka nad pohanskou tvorbou zamýšlí v článku, který působí jako reakce na můj předchozí text Proč nejsem fanynkou pohanské poezie.

Ač s některými tezemi nemohu souhlasit, a třeba prohlášení, že člověk, který nedokáže nahlédnout krásu nedokonalosti, plytkosti,zbrklosti či kýče, nerozumí umění v celé jeho komplexnosti je platné asi zhruba stejně, jako když samozvaný duchovní guru obviní svého kritika z toho, že má špatnou auru, některé myšlenky jsou skutečně nosné a ač to autor nejspíše neměl v úmyslu, plně se v nich shoduje i s mým názorem. Třeba hned následující věta: Snaha o dokonalost se totiž s kreativitou potkávají až někde na vrcholu kopce. U mnoha autorů to skutečně platí (byť jsou bez diskuse i tací, kteří tvoří dokonale hned na první pokus), nicméně pokud se toho dokončení, zmíněné dokonalosti, ve výsledku nedočkáme, pak na to lze říct jediné - vrcholu kopce nebylo dosaženo a autor zůstal někde na půl cesty...

A je to škoda, protože mnohdy by opravdu stačilo se pořádně rozhlédnout -  a zjistit, že na vrcholový bod už je skoro vidět.

Kreativní spolupráce po pohansku

Po několika letech v pohanské komunitě jsem si poměrně dobře ověřila jednu věc - kritika, bez ohledu na to, zda je konstruktivní, odůvodněná nebo zcela zbytečná - je zde věcí velmi nevítanou. A je  jedno, jestli kritizujete či připomínkujete organizaci akce, uměleckou tvorbu a nebo třeba pohanský časopis. Jako kritici budete odehnáni, haněni, odkazováni do "patřičných mezí", nazýváni škarohlídy (či ještě hůře), vyzýváni k tomu, abyste si dané vyzkoušeli sami, a v horším případě se vám dostane "zasloužené odplaty". V lepším případě někdo potichu implementuje vaše připomínky poté, co udělá něco z dříve uvedeného. Všechny vyjmenované varianty (a několik dalších) jsem vyzkoušela na vlastní kůži.

I proto mě dost překvapilo zjištění, že i tam, kde by to člověk nečekal (a kde to dříve bylo poměrně nemyslitelné), mohou mít kritika a připomínky nejen své pozorné posluchače, ale také velmi pozitivní přínos.

Tápete, o čem mluvím? O práci na naposledy vydaném Věstníku PFI.

Nad ní se sešla skupina lidí, složená z části z těch, kdo pracovali i na dřívějších verzích, zčásti z lidí dosud nezapojených - a zčásti též z kritiků původní verze i jeho konkurenčního následovníka. Z pozice toho posledního přiznávám, že trochu s obavami. Celkem komplexní výčet toho, co mi na pohanských časopisech vadilo, už sestavil můj drahý muž, místo vyjmenovávání vás tedy odkážu přímo na jeho text.  A ano, měla jsem strach, že i tentokrát se dočkáme unylého patetického úvodníku, sáhodlouhého encyklopedického článku o jakémsi neznámém keltském božstvu, trochy špatných básní či divné povídky, upoutávky na koncerty dvou jakožekeltských kapel a celkového designu časopisu ve stylu hobití kroniky.

Pokud jste Věstník četli (nebo alespoň zběžně prolétli), víte, že žádná z mých obav se nesplnila. Věstník má čistý a přehledný design typově odpovídající běžným lifestylovým časopisům. Patosu ubylo, naopak přibylo osobních pohledů na věc, lehké ironie a vtipu, skvělých obrázků a zajímavých témat. A prozradím vám malé tajemství - nebylo to tak na "první dobrou".

V zákulisí se totiž kritizovalo a připomínkovalo, a to velmi mocně. Co pro mě osobně bylo velkým a příjemným překvapením je fakt, že vše vyřčené bylo bráno v úvahu a buďto rovnou přepracováno v daném duchu, nebo diskutováno k dalším krokům.

Ve věstníku tak najdete přesně dva texty, které prošly v podobě, v jaké byly původně napsány. Pokud jste počítali se mnou, pak víte, že celkem jich je ve Věstníku dvanáct. Jeden z dalších textů neprošel vůbec, jeden byl rozdělen na dvě části (pokračování se dočkáte v příštím čísle) a spolu s ostatními devíti poměrně výrazně předělán. Do některých textů se zasahovalo málo, některé byly zkráceny, proškrtány či lehce pozměněny, a část z nich byste v původní verzi skoro nepoznali - tak moc se úpravami změnily nebo rozšířily.

Připomínky, ač často podávány velmi přímým a nezaobaleným způsobem, nikoliv stylem "kdyby ses neurazil/a, já si myslím, že je to moc hezký článek, ale trošičku mi tam nesedí/chybí/přebývá...", byly velmi ochotně akceptovány a bylo na ně reagováno. Všechny texty byly před předáním korektorce vyvěšeny na společné nástěnce, kde si je všichni mohli přečíst a vyjádřit k nim svůj názor. Pod některými se objevily desítky komentářů (zpočátku obvykle nikoliv pochvalných) - a následovaly druhé, někdy i třetí a další verze článků. Tak dlouho, dokud nebyl spokojený celý redakční tým (což nakonec vždycky byl). Stejnému postupu neunikla ani následná sazba.

Výsledkem je Věstník, který je mnohem lepší, než by byla verze sestavená z původních, nepřipomínkovaných článků.Také verze mnohem bohatší, neboť část textů vznikla díky inspiraci jiným článkem nebo komentáři k němu.

Namísto tradičních klišé o velebení jakýchsi imaginárních předků a spojení se smrtí si tak můžete přečíst zajímavé úvahy o tom, že si sice spojujeme Samhain se zásvětím, ale zároveň se jako společnost bojíme a distancujeme od umírání. Že je hezké vzpomínat na předky, ale je dobré si zároveň uvědomit, že k nim patří i ti stále živí - a že mnohdy může být situace taková, že to velebení značně skřípe mezi zuby. Myšlenku o tom, že nejhlubší traumata často vznikají právě v rodině osobně považuji za velice důležitou. 

Pokud jste Věstník ještě neviděli, ráda bych vás pozvala k jeho přečtení. A pokud ano - a budete mít chuť se k němu vrátit, pak můžete při čtení přemýšlet o tom, jak ten který článek asi vypadal původně. A pokud tvoříte, vydáváte, vymýšlíte či organizujete - doporučuji vám naslouchat tomu, co vám říkají lidé kolem vás. Obvykle nemají špatné úmysly a popřemýšlení nad tím, jestli jejich názor náhodou nemůže přinést něco dobrého či důležitého vaší původní myšlence, může výslednému "produktu" jedině pomoct.

...

PS: Kromě několika textů a mnoha připomínek jsem také tou, která poslední číslo Věstníku vysázela. Až za mnou tedy opět někdo přijde s tím, že si to mám napřed vyzkoušet, než budu kritizovat:

a) odkážu ho na samhainový Věstník PFI 2013
b) pošlu ho do pr...tam kam slunce nesvítí

(kdo mě aspoň trochu zná, ví, že odpověď je za b), protože s podobnými typy obvykle nemá smysl diskutovat :-)

Havran znovu na scéně

Je podzim. Venku padá listí, když zaprší, tak to na chodnících klouže a mění se to v páchnoucí břečku. Počasí je na draka, a to ani ne tak na pouštění, jako spíš, že by ho jeden nějakému tomu drakoušovi bez milosti předhodil namísto obvyklé panny k úplňkové večeři. Ráno musím na autě škrábat omrzliny předního skla a po dálnici se válí mlha. No prostě děs.

A do toho Samhain. Svátek mrtvých, začátek keltského roku, otevřené brány mezi světy, bla bla bla...

Zajímá Vás, jaké kacířské myšlenky má Havran ohledně Samhainu? Dočtěte si jeho sloupek na straně 11 v novém Věstníku české pobočky Mezinárodní pohanské federace. Zdarma ke stažení na http://bit.ly/1b2EQDQ 

Jak se píše rozhovor

zdroj

Po poetickém článku z minula ještě chvíli zůstaneme u psaní a toho, jak to správně dělat a nedělat.

Rozhovory se zajímavými pohany a dalšími lidmi bývají oblíbenou součástí pohanských věstníků, časopisů a stránek s články. A já je zase nemám moc ráda. Tedy spíš vůbec.

Na úvod by se slušelo říct, že nemám moc ráda ani rozhovory v běžných periodicích, neboť mi obvykle připadají rozvláčně nudné, avšak i přesto obvykle splňují alespoň základní pravidla, takže se to tak nějak dá číst.

Základním pravidlem rozhovoru jako stylistického útvaru totiž je: nepřepisovat reálný rozhovor slovo od slova jako policejní výslech. Pokud se novinář rozhodne sepsat interview, obvykle si o dotazovaném, případně předmětu jejich rozhovoru, zjistí nějaké informace a připraví si témata, která mu v souvislosti s nimi připadají zajímavá. Následně se spolu ti dva sejdou a povídají si - dříve si u tohoto rozhovoru novináři psali poznámky těsnopisem, dnes obvykle celé povídání zaznamenává nahrávací zařízení. Debata těch dvou se může držet novinářem zvolených témat, může se o něco rozšířit či zcela změnit směr, pokud zpovídaná osoba nakousne nečekané zajímavé téma, a nebo skončit úplně jinde, pokud ji novinář nechá, aby se rozkecala, kam ji napadne. Ani jedna z uvedených variant není sama o sobě úplně špatně.

No jo, ale kde se pak tedy vezme ten rozhovor? Otázky, na které dotyčná osoba odpovídá?

Odpověď je jednoduchá - autor článku si je prostě sestaví zpětně na základě záznamu společného povídání. Někdy bývá zvykem nechat jej zpovídanému autorizovat, ale není to pravidlem.

Zdá se vám to na hlavu postavené nebo napůl vylhané? Předávat čtenářům na papíře rozhovor, který v daném sledu vlastně nikdy neproběhl? Vítejte za branami publicistiky.

Tímhle způsobem může autor udělat zajímavý rozhovor i s někým, kdo reálně působí spíše jako uspávač hadů. Vyhne se jednoslovným odpovědím na třířádkové otázky (pokud ona jednoslovná odpověď není způsobem, jak vyjádřit třeba důrazný souhlas, či nesouhlas nepotřebující dalších komentářů). Může zcela vypustit otázky, na které odpověď zpovídaného nebyla zajímavá, stejně tak "položit" další, které původně vůbec neměl v plánu, ale možná jsou mnohem zajímavější, než to, o čem původně napsat chtěl.

Jak to tedy vypadá v praxi?

Představte si, že máte udělat rozhovor se známým chovatelem ježků. Doma si připravíte otázky a vydáte se na smluvenou schůzku. Na trochu vyhrocenějším příkladu si ukážeme, jaký rozdíl bude mezi rozhovorem přepsaným slovo od slova - a tím, který napíšeme "až potom".

Příklad první:

Pane Jarabáku, jste naším nejznámějším chovatelem ježků. Jak jste se k jejich chovu dostal a proč se zrovna ježci stali vašimi oblíbenci?

Víte co, já vlastně ježky vůbec rád nemám, jsou to děsně tupá zvířata a navíc dělají hrozný kravál. Já bych to doma vůbec nechtěl, ale první tři ježčata přitáhla kdysi manželka, když jim na silnici přejela ježčici a děcka řvaly jak pominutý, že tam chudinky umřou. A pak to řekly ve škole, a od tý doby mi to sem furt někdo nosí. Mě ježci opravdu vůbec nezajímají a mám je tu jen z povinnosti. Všichni mě mají za chovatele ježků, ale níkdo už neví, že mám támhle na zahradě ledního medvěda. To je moje oblíbené zvíře!

A kolik ježků jste tu měl nejvíce naráz?

Já to radši moc nepočítám, ale asi 30. Občas nějakej zdrhne nebo někam zmizí

A co na chov ježků ve velkém říká vaše rodina?

No jak už jsem říkal, kdyby mě do toho netlačila, neměl bych tu ani jedinýho..

Čím ježky krmíte a co má takový ježek nejraději?

Manželka jim kupuje konzervy pro kočky, ale mně přijde, že sežerou skoro všechno. Co mají nejradši fakt nevím a ani mě to nezajímá.

Slyší ježek na jméno?

Podle mě jsou hluchý jako poleno, a navíc netuším, proč bych jim měl nějaký jméno dávat.

A dá se takový ježek vycvičit? Nebo chovat jako domácí mazlíček? Musí se mu vyčesávat bodliny?

Děláte si ze mě srandu? Proč bych to měl vůbec zkoušet?

A jak takový ježek souloží? Nemá pak sameček od samičky popíchané bříško?

Vy máte teda dotazy. Copak já vím? Vždyť nepoznám samce od samice.

A otázka na závěr, která by jistě zajímala naše čtenáře: jak vypadají "ježkovy oči"?

Takový malý černý.

Uznávám - pravděpodobnost, že se předpřipravený rozhovor zvrtne až takhle není velká, ale i v menší míře to dokáže výsledku řádně uškodit.

A teď si představte tu druhou variantu. Autor si s "chovatelem ježků" sedl ke kávě a hodinku si povídali o tom, jak je to s těmi ježky a tak vůbec. Zmínka o ledním medvědovi samozřejmě nezůstala bez povšimnutí, stejně tak trochu vyhrocenější odpovědi na téma "blbí ježci" byly ve finále poněkud učesány.

Příklad druhý:

Pan Jarabák je ve svém okolí známý jako chovatel a zachránce ježků. Doopravdy ovšem chová ještě zvíře mnohem zajímavější.

Pane Jarabáku, jak jste se vůbec dostal k chovu ježků, díky kterému vás zná celé okolí?

Já jsem původně ježky vůbec chovat nechtěl. Ale jednoho dne přinesla manželka domů tři ježčata, která s dětmi našli na silnici bez matky. Bály se, že by samy zahynuly, tak jsme se je rozhodli odchovat doma. No, a děti se pochlubily ve škole, a od té doby nám je sem lidé z okolí nosí.

Vaše rodina se tedy k chovu ježků staví vstřícně?

Abych pravdu řekl, stará se o ně hlavně manželka, která je krmí a připravuje na vypuštění do přírody, když dost vyrostou. Ona se jich ale trochu bojí, takže od lidí je přebírám já, proto si všichni myslí, že jsem nadšený chovatel. Ale jinak je to všechno na mojí ženě. Děti jim tam občas nosí pamlsky a snaží se jim dávat jména.

Vy ovšem na zahradě chováte ještě jiného neobvyklého mazlíčka. Povíte nám o něm něco?

Vzadu za domem máme výběh s ledním medvědem. Není to tak úplně mazlíček, musí se s ním zacházet opatrně, přece jen je to divoká šelma. Tomu narozdíl od ježků kočičí konzervy nestačí, měsíčně toho spořádá asi tolik, co čtyřčlenná rodina.

A jak jste se vůbec dostal k chovu tak neobvyklého zvířete, jako je lední medvěd?

No, to je docela veselá historka. Objednali jsme si kdysi do firmy na prodej kontejner psích granulí a piva z Aljašky. No, a když jsme ho ve firmě na dvoře otevřeli, vyběhlo z něj lední medvídě. Nějak se dostalo do těch konzerv s pivem, roztrhalo pytle granulí a prostě tam tu plavbu na téhle stravě přežilo. Snažili jsme se ho udat do zoo, ale nikde na něj neměli místo. Tak jsme se domluvili s veterinární správou a postavili mu výběh u nás za domem.

To je úžasný příběh. Ale zpátky k ježkům - prozradíte nám o nich na závěr něco zajímavého?

To by byla asi zase spíše otázka na manželku, ale řeknu vám, co se stalo našim dětem. Večer je vytáhnul ven děsný kravál kolem domu. Ježci totiž hrozně dupou a ten večer se jim podařilo utéct z výběhu. Tak běhaly kolem s baterkama a hledaly původ toho randálu, ale pořád nic. Až ten nejmladší posvítil baterkou do trávy a zařval: "Ježkovi voči!" To bylo totiž to jediné, co bylo z ježka vidět.

Budete-li tedy psát rozhovor, nebojte se v rozumných mezích zapojit svou fantazii a vymyslet ho tak, aby byl literárně čtivý. Pokud nejde o rozhlasové interview v přímém přenosu, můžete si to dovolit (i rozhovory do rádia se sestříhávají, pokud jsou připravené předem). Pokud si podobnou praxí nejste zcela jistí, vždy máte před publikací možnost požádat zpovídaného o schválení vaší verze článku a případné připomínky.

PS: kdo zná mou profesi, možná tuší, že historka s medvědem není tak zcela smyšlená. Ve skutečnosti šlo o kontejner piva a granulí z Kanady, a na dvorek české firmy vyběhl medvídek mýval. Po odchytu pobýval v pražské zoo, kde ho sponzorovala česká pobočka rejdařství MSC, v jejichž kontejneru méďa do Čech přicestoval.