Síla rituálu

článek byl napsán pro portál Bohyne.net

Každá příručka pojednávající o tom, jak se dělá správný rituál se dříve či později dostane k tématu síly nebo energie. Dozvíme se o tom, jak na nás zapůsobí různé činnosti – zpěv, mluvené slovo, rozdílná intonace či přednes, pohyb a tanec, ty správné vizuální podněty – a jak tohoto působení dosáhnout, jak vyvolat energii, kterou budeme chtít při rituálu samotném použít a jak ji udržet. Po přečtení to obvykle vypadá snadně. Ale je to tak snadné i ve chvíli, kdy se postavíme do kruhu spolu s dalšími lidmi a zkusíme to doopravdy?

Mnohdy se též stává, že se po rituálu samotném lidé na jeho „síle“ nemohou shodnout – podle některých se jednalo o záležitost velmi silnou, pro jiné to však bylo jen pěkné divadlo bez přidané hodnoty. Proč je tomu tak?

V první řadě je dobré si uvědomit, že „síla rituálu“ může být vnímána nejméně dvěma způsoby. Tím prvním, obvykle zmiňovaným, je energie proudící v průběhu aktu samotného v našem kruhu. Citlivější lidé její přítomnost dokáží vnímat, lidé méně citliví nebo nezvyklí na její působení mohou po krátkou dobu, než se s ní sladí, cítit určité nepohodlí, jako je náhlá slabost, závrať či neschopnost udržet se na nohou. Lidem praktikujícím nějakou formu energetického léčení, jako třeba reiki, bude velmi povědomá. Tuto energii nabízíme našim Bohům jako úlitbu, dodáváme jí sílu našim rituálním záměrům, nabíjíme s ní svá přání a posíláme ji léčeným osobám. Díky ní se obvykle i v chladných dnech cítíme v našem kruhu v objetí tepla.

V kruhu se objevuje poté, co ji nějakým způsobem, cíleně či bezděčně, vyvoláme a koncentrujeme. Obvyklými cestami bývají tanec, zejména je-li vedený v kruzích či spirálách, zpěv, křik či rytmické provolávání, mnohdy doplněné zvuky bubínků, chřestidel či tleskajících rukou, či trochu sofistikovanější metody pro zkušenější účastníky využívající schopnost uchopit energii svého okolí, zkoncentrovat ji v sobě a společně s ostatními jí naplnit rituální svatyni.

Tím druhým je způsob, jakým rituál zapůsobí na jeho účastníky po emocionální stránce. Síla rituálu v takovém případě značí sílu prožitku jednotlivých účastníků nebo i celé skupiny. Této využíváme například u rituálů přechodových, kdy velebíme změnu stavu u oslavované/ho a vítáme ji/ho v nové fázi života, ale třeba i u běžnějších rituálů věnujících se tématům našich životů, které nás nějakým způsobem vnitřně oslovují a potřebujeme se s nimi vyrovnat či k nim zaujmout určitý postoj. Výsledkem působení této síly pak může být smích, pláč, štěstí i smutek nebo jen hluboký zážitek v našem nitru.

Působení na emocionální úrovni můžeme dosáhnout rituálem postaveným „divadelně“, navozením atmosféry pomocí zvuku (hudby nebo naopak hluku), různou barvou a intenzitou světla, okolní dekorací a přizpůsobením prostoru – a následnými změnami těchto faktorů, působením na hmatové smysly, zakrytím očí po celou dobu či část rituálu, rozptýlením té správné vůně… Možností je bezpočet, a i přesto, že mnohdy dokážeme dosáhnout našeho záměru pouze za přispění vhodně zvolených slov, mohou zmíněné „rekvizity“ cestu k cíli usnadnit nebo zintenzivnit.

Ne vždy je nutné, či dokonce žádoucí zapojit do konkrétního rituálu obě tyto silové složky. Rituál oslavující sezónní svátek v širší skupině lidí vystačí pouze se silou zdviženou pro poctu přizvaným Bohům a dalším bytostem, neboť jeho účelem je bohoslužba a oslava točícího se Kola roku. Naopak v rituálu věnovanému léčení traumat z dětství je mnohem důležitější prožitek vnitřní, který však můžeme s přispěním zdvižené energie pomoci zhojit. Stejně tak setkání s některým z archetypů, představovaných konkrétním Bohem či Bohyní může proběhnout jak obvyklým způsobem, kdy jsou tito na naše pozvání přítomni v kruhu a zprostředkovaně či přímo promlouvají k účastníkům, nebo tak, že jsou po navození vhodné atmosféry účastníci provedeni (například prostřednictvím meditace) setkáním s daným archetypem pouze uvnitř svého nitra. Přesto je dobré si již při přípravě rituálu uvědomit, kterým směrem se při naší práci chceme ubírat, co je naším cílem a jakými prostředky jej chceme dosáhnout – a podle toho zvolit cestu a prostředky.

Jak poškodit centrální nervovou soustavu…

…snadno a rychle. Vlastně – pomalu za několik let.

Úvod do problematiky bude trochu delší.
Již nějakou, ne zrovna krátkou dobu, se věnuji alternativním způsobům léčení. Od klasických, celkem tradičních a obecně uznávaných bylinek jsem postupně prošla zkoušením léčivých a jiných účinků minerálů, léčením pomocí sugesce a autosugesce, odhalování zádových blokád pomocí koulí čchi a nespočetnými metodami masáží. Na většině jmenovaného jsem našla něco použitelného a používám to dodnes, stejně jako metody zcela neesoterní využívající konvenční metody léčení – jež jsem na základě certifikátu z příslušného kurzu oprávněna nabízet coby zdravotník.

Před několika lety jsem se po řadě vlastních improvizovaných zkušeností rozhodla projít prvním kurzem Reiki. Reiki je léčitelská technika pracující s energií. Podle teorií této techniky Vám člověk, který techniku vystudoval, otevře energetické kanály v těle, což zapřičiní Vaši schopnost nechat sebou energii protékat a rukama ji předávat dále.

Objevení techniky se připisuje Dr. Usui, jež se snažil nalézt techniku, kterou podle bible používal k léčení Ježíš. Po dlouhém pátrání a bádání v knihovnách a svitcích se téměř měsíc postil na posvátné hoře, až se mu zjevil systém dnes rozšířený po celém světě.

Technika léčení se používá tak, že na léčeného praktikant přiloží (nebo k němu bez dotyku přiblíží) dlaně a nechá jimi energii proudit. Lze poměrně těžko instantně prokázat, zda terapie skutečně léčí nebo ne, avšak většina přijímajících i bez předchozí informace cítí na ošetřovaných místech teplo až pálení, tedy “něco” se skutečně děje. V zahraničí bylo realizováno několik studií ohledně účinnosti reiki, každopádně lze opět těžko odhadnout, zda léčení skutečně zajistila léčivá energie, nebo vliv léčícího a ujištění, že energetické léčení bude funkční nastartovalo hojící proces coby placebo.

Tak nebo tak, existují lidé, kteří metodu kritizují, stejně jako jiní, kteří “vědí”, že pomáhá. V zahraničí je často technika respektována natolik, že některé nemocnice jsou ochotni certifikovaným léčitelům platit za léčení jejich pacientů.

Stejně, jako je po prvním překonání vysoké hory, které si vyžádalo mnoho neúspěšných pokusů, každý další pokus jednodušší a jednodušší, i u reiki se díky již jednou objevené technice začaly objevovat nové systémy pracující podobným způsobem. Od linie původní se lišily použitím jiných symbolů aktivujících léčivou energii nebo třeba omezením své působnosti na dílčí problémy. Jejich fungování by se dalo přirovnat k následujícímu:

Původní systém je jako velká krabice s nářadím. V té krabici je jedna násada (energie) na kterou se nasazují koncovky podle toho, co zrovna potřebujete (v reiki aktivační znaky). Na základní násadu tedy můžete nasadit koncovku kladiva nebo třeba šroubováku požadované velikosti. Některé odvozené systémy na stejnou násadu nasazují jiné koncovky. Jiné mají koncovky z jiného materiálu a jsou modré. V dalším je modrá sama násada a koncovky jsou zelené. Každá sada nabízí zhruba totéž, ale v provedení, které majiteli vyhovuje. To jsou systémy používající jiné aktivační znaky, ale mající širokou škálu působnosti.

Pak jsou ty, které se zaměřují na určitý problém (třeba bolesti zad). Přeneseně použijme dotažení šroubku. Tento problém sice lze odstranit pomocí té velké krabice a správné násady. Na druhou stranu, pokud vedle krabice leží obyčejný, třeba i laciný šroubovák správné velikosti, není to zbytečná námaha? Tak fungují systémy dílčí.

Pak existuje ještě kategorie šuntů, tedy šroubováky z materiálu na plastové vidličky a podobně – a ne vždy je to na nich hned vidět. To jsou systémy nefunkční, nebo funkční špatně. I takové se bohužel najdou, zejména proto, že léčení energií pod státní ústav kontroly léčiv nahnat prostě nejde.

Tolik tedy k teorii. Sama používám primárně původní systém, násadu s krabicí vhodných koncovek. Zároveň však mám dobrou zkušenost i s několika koncovkami jiných barev a tvarů a pár samostatnými šroubováky – tedy systémy odvozenými.

V systému Reiki se člověku, který celý systém vystudoval, říká Mistr a tento má schopnost systém “předat” dál, naučit tuto práci někoho jiného. Stejně jako jsou dobří a špatní učitelé, jsou i dobří a špatní Mistři. Dílem i vinou špatných Mistrů pak lze potkat osoby, které reiki používat neumí, ač si myslí, že ano a i takové, které i přesto učí dál – neboť ne/zvládnutí léčitelské techniky se exaktně poměrně špatně prokazuje.

Tak jako tak je obtížné, spíše nemožné vysvětlit, jak je možné schopnost léčit pomocí reiki aktivovat tak, že provedete několik specifických pohybů, dechů či třeba mentálních afirmací. Funguje to, ale my vlastně nevíme (z vědeckého pohledu) jak a proč. I přesto je tato léčitelská metoda jednou z obecně praktikovaných a uznávaných a setkáte se s ní třeba i v běžných masérských salónech.

–––––––––––––––––––––––––––––

Ačkoliv je můj osobní skepticismus v možnostech působení reiki na pomyslné ose posunut o značný kus dál, než kde se nachází u někoho, kdo v např. v alternativní léčebné metody nevěří vůbec, byla jsem i já dnes konfrontována názorem jisté učitelky reiki, který mi přišel již za hranicí “standardní léčitelské ujetosti”.

Ona dáma tvrdila, že není-li adept jistého systému reiki dostatečně připraven předem, předání systému mu způsobí poškození centrální nervové soustavy během několika následujících let.

Pokud už pominu způsob fungování celého systému – tedy nad adeptem systému provede Mistr několik předepsaných “rituálních” úkonů (více méně bez dotyku), adept sám pocítí neměřitelný průtok energie a neměřitelně tuto energii může předávat dál, kde nějakým způsobem dochází k léčení, ale nelze změřit, zda působením energie nebo vírou léčeného – lze skutečně předpokládat, že ony předepsané pohyby či slova měřitelně fyzicky poškodí centrální nervovou soustavu?

Samotná dáma údajně na konkrétním jmenovaném systému během své desetileté praxe vypozorovala, že po několika letech od chybně provedeného zasvěcení se poškození centrální nervové soustavy projeví. Nemohu se nezeptat – jak to vypozorovala?

Jmenovaný systém vznikl před čtyřmi lety, chvíli trvalo, než se začal praktikovat v ČR. Těch několik let tedy znamená maximálně 4, spíš méně, desetiletá praxe v pozorování nehraje roli.

A teď – to daná osoba záměrně několik lidí špatně zasvětila, aby následně mohla pozorovat, co to udělá? A u všech špatně zasvěcených (což byl jistě dostatečný statistický vzorek) došlo v průběhu těch několika let k poškození CNS?  Aniž by u kteréhokoliv z nich sehrála svou roli mrtvice, trombóza nebo jiná světská příčina? A paní stále ještě nesedí zavřená za katrem?

Dotaz na konkrétní důkazy tohoto tvrzení byl danou dámou odmítnut z důvodu důvěrnosti a lékařského tajemství (paní sama lékařkou není). Samotnou informaci o poškození CNS pak uváděla jako varování před jiným Mistrem před
ání tohoto systému nabízejícím – neboť jím provedené předání ono poškození způsobí. S výukou tohoto člověka přitom neměla žádnou zkušenost.

Pak se tedy ptám – je dotyčná dáma skvělou učitelkou a zkušenou pozorovatelkou následků praktikování systému reiki?

Nebo spíše manažerka fabriky na šroubováky z plastu na příbory, která se snaží konkurenci nabízející levný kovový šroubovák odrovnat veřejným tvrzením, že kovový šroubovák po pár letech najednou sám vyskočí z poličky a zabodne se svému majiteli do hlavy?

–––––––––––––––––––––––––––––

Nevýhodou alternativních metod je to, že vzhledem k jejich obtížné, ne-li nemožné měřitelnosti se mezi praktikujícími těchto metod objevují seriózní lidé zkoušející a nabízející jejich léčivé působení, ale i předražení obchodníci s neviditelnem bez mravů, zábran a špetky morálky. A mnohdy bývá obtížné je od sebe oddělit, neboť převleky se shání celkem snadno.

Cizí jazyk v rituálu

článek byl napsán pro portál Bohyne.net

Čeští pohané se velmi často setkávají s nedostatkem česky psaných rituálních textů a literatury obecně. Přestože se situace neustále zlepšuje a postupně přibývají kvalitní knihy vydané v českých nakladatelstvích, stále ještě je nejdostupnějším zdrojem literatura zahraniční, převážně anglicky psaná.

Výsledek této situace je dvojí. První z nich, pozitivní, je výrazné zlepšení jazykových znalostí u osob, které se rozhodnou překonat jazykovou bariéru a pustit se do příslušných textů v angličtině či jiných jazycích. Tím se jim otevírá cesta nejen k informacím uvedeným v daných knihách, ale i možnost připojit se k některé ze zavedených novopohanských tradic a sdílet jejich zkušenosti nebo například podstoupit výcvik dané tradice. Mnozí z nich jsou navíc ochotni zajímavé texty překládat a následně zpřístupnit širšímu okruhu čtenářů – ať už zveřejněním na webu nebo třeba v pohanském časopisu.

Oba výše zmíněné faktory, tedy jak čtení zahraniční literatury, tak čerpání ze zdrojů zahraničních tradic však ústí v druhý důsledek, který už lze obtížněji zařadit na škále pozitivní-negativní. Tím je pronikání zejména anglických textů do rituálů českých novopohanů – ať již proto, že jsou používány pěkně sestavené a příjemně znějící invokace vyčtené v knihách, nebo proto, že lidé rituál organizující jsou vzhledem k výcviku a častému praktikování v některé ze západních zemí na používání daného jazyka mnohem více zvyklí.

Je ale používání jiného, než našeho domácího českého jazyka v rituální praxi pro české pohanství vhodné a přínosné? Nebo je vhodnější veškeré texty důsledně překládat? Názory na tyto dvě otázky se různí.

Pro zastánce angličtiny hraje značnou roli tradice jazyka v dané novopohanské tradici. Mnozí z nich též uvádějí, že použití cizího jazyka jim pomáhá vnímat daný okamžik více odlišně od běžného života a stává se tím posvátnějším. Příznivci používání cizích jazyků v rituální a magické praxi obecně tvrdí, že použití jazyka, který nejsme obecně zvyklí používat, navodí silnější soustředění na akt samotný a předchází tak sklouznutí do stereotypu u úkonů prováděných stejným způsobem u většiny rituálů. Bez ohledu na to, zda je v takovém případě použit některý z dnešních jazyků nebo jazyk archaický či mrtvý, zastánci tohoto způsobu se shodují v nutnosti pronášenému textu rozumět a ovládat jej natolik, aby bylo jeho použití nerutinní, ale zároveň nevyžadovalo věnovat správnému pronesení textu větší pozornost, než úkonu samotnému.

Jejich oponenti naopak vyzdvihují základní přednost překládání, případně tvoření originálních českých textů – srozumitelnost pro široký okruh českých pohanů. Vzhledem k tomu, že úroveň znalosti západních jazyků u českého obyvatelstva není na úrovni, kdy by většina lidí byla schopna bez problémů porozumět a komunikovat v angličtině či dalších jazycích, jeví se používání češtiny jako obecně efektivnější. Zejména starší generaci odkojenou pouze školní ruštinou může používání neslovanských jazyků odradit. I u jazykově vybavenějších lidí však může být bez předchozí přípravy porozumění jednotlivým textům obtížné, nejen vzhledem ke specifické terminologii, ale i z hlediska výslovnosti českých mluvčí.

V českém prostředí se tak stal proslulým dotaz, proč se v popěvku ukončujícím rituál zpívá „šťastné maso“ (v originále Merry meet – tedy šťastné shledání, výslovností podobné výrazu meat – maso), stejně jako rituální popěvek „Barely se valí dál a dál“ vzniklý špatným odposloucháním slova „balance“ a následným nahrazením výrazem „barrels“. Kromě těchto v podstatě úsměvných a nikterak závažných jazykových pochybení jsou však známy i vážnější případy, kdy kněz prováděl v cizím jazyce evokace bytostí do kruhu a prakticky nikdo z přítomných reálně netušil, co přesně je přivoláváno.

Rizika přijetí cizího textu bez řádného porozumění rovněž dobře demonstruje příběh jistého dětského sboru z období socialismu. V rámci mírového tažení tento soubor nacvičil pásmo písní z různých zemí světa, s kterým následně vystupoval při nejrůznějších příležitostech – do chvíle, kdy své pásmo předvedli delegaci ze spřátelené rozvojové africké země. Namísto obvyklého nadšení se totiž v tvářích delegace zračil značný šok, poté co něžné dětské hlásky spustily „tradiční africkou lidovou píseň“. Jednalo se totiž o tradiční válečnickou píseň a z dětských úst tak vycházela slova jako – ať váš dobytek pojde, nechť vaše pole přestanou plodit, ať jsou vaše ženy neplodné a vašim mužům změknou pyje.

Ačkoliv lze z uvedeného odvodit, že překládání do češtiny má oproti použití původního jazyka mnohé výhody, je pravděpodobné, že diskuse na toto téma budou ještě nějakou dobu pokračovat, než dospějeme k nějakému obecně uznávanému závěru. Inspirovat se v tomto směru můžeme i situací v jiných zemích, kde angličtina není domovským jazykem. Zajímavým tak může být třeba příklad brazilských wiccanů striktně překládajících veškeré materiály do portugalštiny – počínaje zajímavými knihami, přezpíváním tradičních chantů (rituálních popěvků) nebo materiálů k výcviku v tradici. Fakt, že i původní autoři textů jsou překládání nakloněni, potvrzují nejen bezproblémově udílené souhlasy s převáděním jejich textů do jiných jazyků, ale třeba i zkušenost jmenovaných wiccanů z Brazílie, jimž se podařilo dojetím rozplakat známou americkou autorku pohanské literatury Starhawk – poté, co jeden z jí napsaných popěvků přezpívali na své výroční konferenci v portugalštině.

Instantní terapie

…víc škody, než užitku? Aneb zážitek z jedné pohansky laděné akce.

Systemické konstelace jsou mezi lidmi, které znám považovány za metodu lehce kontroverzní. Někteří ji vítají s otevřenou náručí a nedají na ni v nejmenším dopustit, někteří znají její drobné nedostatky, neboť jim je metoda opravdu blízká, někteří jí nemohou přijít na jméno, jiní ji považují za skvělou diagnostickou metodu a dalším vadí některé “předem dané” teorie sytému jako takového. Avšak ti všichni znají metodu konstelací od lidí, kteří úspěšně prošli výcvikem k této terapeutické metodě.

Kam se ale věci otočí, pokud tuto zdánlivě jednoduchou metodu začne praktikovat někdo, kdo zmíněný výcvik nemá? Člověk, který tenhle přístup zná z několika navštívených seminářu, či pouze z knížek? A nebo ani to ne?

Několik takových “konstelací” jsem měla možnost vidět… Posuďte sami. Podtrženě jsou uváděny citace z webu www.konstelace.info, který patří Janu Bílému – uznávanému lektorovi SK. Kurzívou potom nástin situace tak, jak proběhl v amatérské konstelaci.

Při jakékoliv terapeutické metodě by mělo platit pravidlo, že klient přichází s tzv. zakázkou či objednávkou a terapeut se s ním tuto zakázku pokouší řešit. SK jsou často používány na seminářích, které na ně nejsou primárně zaměřeny, ve chvíli, kdy se objeví problém. Avšak i zde platí, že zakázka by měla přijít od klienta, lektor mu svou pomoc však může nabídnout – např. “chceš na tento problém postavit konstelaci?” Klient má potom jasně na výběr z možností ano/ne.

Oproti tomu situace:
(K-klient, L-lektor)
K: “… Mám problém s …, protože…”
L: “Tak na to postavíme konstelaci! Vyber si zástupce za sebe a …!”
mnoho možností na výběr nedává. Vedoucí semináře je v tuto chvíli autoritou a odmítnutí již nemusí být tak snadné.

Při běžné konstelaci klient přichází ke zvoleným zástupcům, obvykle se jich dotkne (například na rukou, za ramena), požádá je o to, aby se pro tuto konstelaci stali zástupci členů jeho systému a rozestaví je do prostoru.

L: Tak si vyber zástupce za sebe.
K: Tak Máňa támhle v křesle.
L: Tak Máňo, ty jsi teď K.

Podle krátkého seznámení s tím, co jsou to vlastně konstelace (které jsem vyslechla na jednom z odborně vedených seminářů) je důležité právě to, kam a jak klient zástupce členů rozestaví. Dvě osoby zády k sobě vzbudí jeden v druhém (i v lidech, kteří konstelaci sledují) jiné pocity, než lidé stojící si po boku nebo hledící si do očí ze vzdálenosti tří metrů. Když je konstelace rozestavěna, zástupci se pak dle svých pocitů (někdy i pokynů lektora) mohou přesunout na jiná místa.

Zástupci sedí na místech, na kterých seděli již před zahájením konstelace:
L: No, ty sedíš v jiné části místnosti, což znamená, že jsi v úplně jiném světě.
…
L: Vy jste tady přímo proti sobě, to znamená, že je tam vztah.
K: S tímhle jsme ale taky proti sobě.
L: To už je dál a ne tak přímo, ten vztah je tam, jak jsem řekla, tady ne. Podívej, jak sedí daleko.
K: Ale tam seděl ještě před tou konstelací, stejně jako ostatní.
L: Sedí tam, protože tam sedět má.

U
lektora je důležitý jeden předpoklad: schopnost ustoupit
se svým egem před tím, co je větší a nehrát si ani na vševědu,
ani na zachránce. V okamžiku, kdy se “lektor” začne
domnívat, že ví, co je správné, se začne míchat nepřípustným způsobem
do systému klienta. Začne tím brát na sebe roli toho, kdo je v
systému největší a tím se odsuzuje k nezdaru.

L: Tady je prostě vztah a láska a ty to musíš přijmout.
K: Není.
L: Ale ano, je tam. Ty si to jen nechceš přiznat.
K: Ne, není. Vím to jistě.
L: Já to tam vidím/cítím! Co ty (směrem k zástupci)?
Z: Cítím tam vztah, je mi v něm dobře.
L: Vidíš!?!

Na již zmiňovaném (odborně vedeném) semináři též zazněla příhoda – klient přišel s tím, že mu v konstelacích vyšlo, že jeho dítě není jeho dítětem. Lektor se ho optal, co s tím dělal. Zda si zašel na testy otcovství, zeptal se manželky… Klient se udiveně zeptal: “Proč? Vždyť to přece vyšlo v konstelaci, tak je to jasné!” Lektor touto příhodou účastníkům naopak naznačoval, že pokud něco vyjde v konstelacích, tak to skutečně pravda být může, ale taky nemusí.

Kdo
“vede” konstelace?

Nejprve
to nejdůležitější. V mém pojetí jsou systemické konstelace metoda,
s jejíž pomocí nalezne klient řešení pro svoji zakázku sám.

To
především je na systemických konstelacích tak revoluční a nové.
Neexistuje zde žádný poradce nebo terapeut, který by na otázky
klienta mohl lépe odpovědět, než klient sám. Klient je vždy a
v každém případě největší “expert” ve vlastní věci.

(L celou dobu mluví jasným, přesvědčeným hlasem s nádechem tónu “mám o tebe starost”)
L: Ty si musíš přiznat, že tady je láska a jít za ní.
K: Není tam a tuhle cestu volit nebudu.
L: Já to tu vidím, je to tak!
K: Není.
L: A ty se nemáš ráda!
K: To není pravda.
L: Hrozně se nemáš ráda.
K: To není pravda.
L: (stále velmi laskavým tónem) Vy (konstelace byla na zakázku 2 klientů) na to jednou přijdete. A bude vás to stát spoustu práce, do té doby…

Ne, to není vtip. Tohle jsem skutečně viděla. Představte si v pozici oponujícího klienta osobu psychicky slabší nebo lehce nejistou. Z pozice autority (lektora) je jí servírována “neochvějná pravda”, která je pro lektora evidentně nezpochybnitelná. Ta je několikrát zopakována a klient je manipulován do pozice člověka, který tomu vlastně nerozumí a odmítá si přiznat pravdu. I pro člověka osobnostně silnějšího může být taková situace něčím, co ho donutí obhajovat své stanovisko před lektorem nebo sebou samým, neboť jeho zdravý úsudek je veřejně zpochybňován někým, kdo se staví do role autority, která mu jako lektorovi navíc přirozeně náleží.

Z mé vlastní zkušenosti vyplývá, že u dobře vedené konstelace není příliš nutné vyvozovat hlasité závěry a už vůbec ne přesvědčovat klienta o své pravdě. Klientovi ve chvíli, kdy se v konstelaci objeví “to důležité” prostě najednou zapadnou ta správná kolečka na správné místo a celé to najednou dostává smysl. Najednou víte, proč daný problém existuje a lektor vás pak správnými slovy může pouze nasměrovat k jeho řešení.

Když konstelace skončí, lektor zástupce členů systému vyzve, aby vystoupili ze svých rolí a byli opět pouze sami sebou. Ono vystoupení bývá reálně provedeno velkým krokem “pryč” každým z účastníků.

L: Tak konec. Jsme tady a teď. Jdeme pokračovat s…

Osoby vedoucí konstelace, jejichž části jsou citovány (kurzívou), jsem se na závěr zeptala, u koho absolvovala výcvik – mé přesvědčení o tom, že veškeré znalosti metody byly načerpány pouze z literatury vzniklo již v průběhu první konstelace. Odpovědí na otázku bylo lehké zavrtění hlavou a po odmlce tichá odpověď, že nikde. Pokývala jsem hlavou s vyslovením předpokladu, že tedy z knih. Tentokrát se mi dostalo již pevnější odpovědi, že ani to ne a že v tomto případě jde o metodu používanou čistě intuitivně. Po chvíli, kdy jsem rozhovor na toto téma považovala za ukončený se mi dostalo ještě informace, že poslední provedená vlastně nebyla konstelace, ale jen takový náhled. Konstelace by prý byla delší (ač tato trvala zhruba hodinu) a složitější (a bylo v ní zapojeno několik osob i zástupci např. pocitů (láska, spolupráce a další)).

Vzhledem k tomu, že u ostatních účastníků semináře (z nichž většina patřila mezi pravidelné) vzbuzovala tato osoba respekt a neomylnost, její závěry byly brány jako jisté a nezpochybnitelné a někteří z účastníků do konstelací nezapojených vyneseným závěrům hlasitě přitakávali a pomáhali s “přesvědčováním” klientů, evidentně s jistotou, že to dělají pro jejich dobro.

Existují lidé, kteří se do problémů jiných dokáží podívat nezaujatým zrakem a odhalit příčinu/najít řešení i bez toho, aby k tomu absolvovali dlouhé studium či výcvik. Existují lidé, které to ani sebelepší výcvik nenaučí. Existují lidé, kteří se považují za dobré “psychology”, aniž by jimi opravdu byli. Existují lidé, kteří se správnému přístupu naučili. Je důležité umět je od sebe odlišit a může to být obtížné, pokud hledáte pomoc se složitým problémem. Terapeut/lektor/poradce není bohem ani neomylnou autoritou a je zcela v pořádku dívat se na něj kritickýma očima.

…

A jaký je váš názor?