Proč nejsem fanynkou pohanské poezie

zdroj

Když se řekne pohanská poezie a dodá se k tomu moje jméno, případně se zmíní tým Bohyně, to první, co většinu "zasvěcených" napadne, je Havran - alias parodující básnická sbírka Havran blije. Z pohanských veršů si obvykle tropíme žerty, básně mnoha autorů nazýváme vogonskou poezií a vůbec k ní tak nějak postrádáme úctu. Pro dnešek se od podobných zvyků zkusím oprostit a uvést na pravou míru, co že se mi to na ní vlastně nelíbí.

Nejkratší vysvětlení by stručně sdělilo, že prostě není dobrá. Leč to je samozřejmě otázka diskutabilní, svádějící k hodnocení líbí/nelíbí. Co je na ní tedy konkrétně špatně?

V první řadě je vidět, že její autoři obvykle neovládají techniku. Pokud chcete namítnout, že to přeci není to nejdůležitější a zásadní je pocit, který báseň vyvolá (nebo který vyvolal onu báseň), zkuste tento článek přečíst až do konce. Ano, samozřejmě existují formy a autoři ignorující rytmus, rýmy a další pravidla. V první řadě by se hodilo podotknout, že jich není mnoho - a ještě méně je těch, kteří jsou v daném žánru úspěšní. Poezie, která postrádá své základní prvky musí opravdu zaujmout svým obsahem - a k tomu opravdu nestačí, že se autorovi líbilo, jak venku chumelí, mrzne a všude je bílo. Je potřeba myšlenky, která je originální, nutí čtenáře zamyslet se, zasnít, představit si...

Zkuste třeba tuhle:

Okno je skleněná loď,
připoutaná k břehům mé světnice.
Mladý námořník nepotřebuje sedmimílové střevíce.
Vsedne a odjede;
každou chvílí
urazí očima dychtivýma deset tisíc mílí
nad mořem
po nebi krásném a širokém.

Autorem tohoto úryvku je Jiří Wolker. Na jeho básně, třeba obligátní Poštovní schránku (též ve volné verši), si jistě vzpomenete ze školy. Každá z nich ovšem oplývá právě originální myšlenkou, specifickým pohledem na něco tak obyčejného, jako je třeba schránka na dopisy. Troufli byste si na podobný počin? Mimochodem, i jmenovaný Wolker uměl tvořit v souladu s klasickými pravidly:

Kavárna „Bellevue" je říše 
stavěná z hudby, tepla a plyše, 
z oken má vysoké, průhledné hranice, 
které ji dělí od zmrzlé ulice. 

Opět neotřelý pohled autora. Přiznejme si, že báseň podaná stylem..

Kavárna "Bellevue" je pěkná,
jsou tam gaučíky, teplo a hraje piáno.
Má velká čistá okna
a venku hrozně mrzne

...by asi čítankám za zmínku nestála.

S čímž celkem úzce souvisí další "podmínka" dobré poezie, a tou je zvukomalba a práce se slovy. Kamarádka kdysi předala Pohanskou kytici své známé, pro kterou byla poezie nikoliv pouze koníčkem, ale také vystudovaným oborem. Rychlým předáním textů vhodnému počítačovému programu zjistila, že autoři si bohatě vystačili se slovníkem základních 10.000 slov. To je aktivní slovní zásoba dospělého člověka (pasivní je uvádena jako 3x-6x větší) - tedy autoři v podstatě použili stejný jazyk, jakým běžně mluví. No jo - ale když vezmeme do ruky nahodilou básnickou sbírku - obvykle v ní velmi rychle najdeme slova, která sice známe, ale běžně nepoužíváme, stejně tak velmi neobvyklá spojení.

Opět ukázka, tentokrát pro odlehčení Karel Plíhal:

Prochází bytem, rádio ho vzruší,
z lampy má hrůzu, už ho dobře znám,
mlčíme spolu v esperantu duší,
někdy mám pocit, že jsem to já sám.

Co říkáte třetímu řádku, líbí? Tohle jsou slova a spojení, kterým rozumíme, ale v běžné řeči se neobjeví. Slova, která přesně vyjádří něco, pro co nemáme jednoduchý termín, a dovedou to popsat tak, že to nezní obyčejně. "Rozumíme si beze slov" má sice v podstatě stejný význam, ale za duši vás to prostě nechytí.

Se slovy se dá pracovat i jinak, i s těmi obyčejnými. Na stylistické figury z hodin literatury si mnozí možná ještě vzpomenou. Namátkou:

Aliterace: 
Poslyšte příběh  pěkně ponurý

Anafora:  
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.

Polysyndeton:
A kouše a drápe a trhá a rve a štěká.

Kakofonie:
A jako venku šedý mrak
dál – dál se rozestírá:
tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá. 

Paronomázie:
Slavme slavně slávu Slávů slavných
rejděte rejdivý rej


Slova jsou poměrně obyčejná, ale pokud si je přečtete, nejlépe nahlas, jejich zvuk vás jasně přesvědčí o tom, že čtete poezii a ne třeba včerejší Hospodářské noviny. Pro další inspiraci stačí otevřít třeba Literaturu v kostce a věnovat pár minut četbě teorie.

Společně s pravidelnými rýmy a verši pak činí poezii libozvučnou, což je (nebo by měla být) v podstatě její základní vlastnost. Experimenty s porušováním těchto vlastností jsou sice povolené, ale musí se to umět. Těžko totiž můžete porušovat něco, co vlastně vůbec neovládáte - pak to není porušování pravidel, ale plcání se v pokusech.

Poslechněte si třeba tohle:

Naprostá klasika, tradiční práce s rýmy, rytmy a vším, co k tomu patří?

A teď zkuste tohle - stejná kapela, stejný autorský tým. 

Je to úlet, ale dá se to poslouchat, možná to místy vyloudí úsměv - a poznáte v tom, že autor pravidla zná, ale rozhodl se s nimi moc nezatěžovat, záměrně. 

U autorů pohanské poezie to vyznívá spíše tak, že se s nimi dotyční nezatěžují, protože to prostě neumí. Což je trochu škoda, protože technika se samozřejmě dá naučit, pokud pro ni člověk nemá cit tak nějak od přirození. A dobrá zpráva pro nadějné autory je ta, že se dá naučit mnohem snáze, než onen cit pro poetično a vidění světa ve světle, které svádí k psaní básní.

Bohužel i nemnohé pokusy o psaní v rámci dané formy byly chyceny tak říkajíc za nesprávný konec. Vzpomeňme třeba první díl kurz bardění na POF - zadaná forma - haiku. A to ještě ve své nejznámější, byť značně nekomplexní formě, tedy pouze s dodržením počtu 5-7-5 slabik, bez zmínění dalších pravidel, které jsou pro opravdové haiku zcela neopominutelné.

Kolik se toho na takovém haiku naučíte? No, mnoho ne. Možná tak vtělit myšlenku do tří řádků.

Pro nácvik techniky existuje spousta vhodnějších forem. A nemusí to být nezbytně oblíbený jambický pentametr, kteří mnozí vytáhnou při zmínce o podobném cvičení jako to první, na co si vzpomenou. Ten je totiž pro češtinu značně netypický, respektuje přízvučnost obvyklou v angličtině. Mnohem vhodnější je třeba češtině vlastní daktyl.

A ještě jedna věc by pohanským poetickým pokusům prospěla  a to otevřenější vztah k připomínkám (i kritice, chcete-li). Pokud autora někdo upozorní, že v obecně dobře postavené básni někde nevychází rytmus, je to příležitost. Příležitost udělat to lépe, dotáhnout do zdárného konce kousek, který jemu samotnému unikl. Ta se dá využít - a nebo zabít a nechat báseň bez žádoucího dotažení napořád.

Většina kritiků se k pohanským básním nestaví odmítavě proto, že by neměla ráda jejich autory. Spíše proto, že většina této tvorby se prostě s potěchou číst nedá. Což je trochu škoda vzhledem k tomu, v jakém množství je produkována, mohlo by se zdát. Doopravdy to však může být ještě trochu jinak.  Ani dobří, oceňovaní a publikovaní autoři obvykle nevydávají vše, co kdy napsali. Prostě píší a píší a píší - a spousta toho, co napíší nakonec skončí na dně šuplíku nebo odpadkového koše. Ale to, co vyjde, jsou básně, které v té záplavě textů zbyly, protože jsou doopravdy dobré. A občas není od věci, když ono třídění provádí někdo jiný, než autor sám.

Pro příklad není třeba chodit daleko. Takového Jana Nedvěda jistě znají všichni a ač si o jeho tvorbě můžeme ve svých dospělých letech myslet ledacos, kdo má za sebou skautskou, trampskou či jinak podobnou minulost, nejspíš na tom vyrostl taky a na pár oblíbených songů by si ještě vzpomněl. To nejlepší z jeho tvorby najdeme v repertoáru Brontosaurů - protože tam měl za sebou celou kapelu, jejímž sítem hned tak nějaká ptákovina neprošla a traduje se, že většina toho, co tehdy napsal, letěla okamžitě do koše (kdosi mi tvrdil, že průměrný poměr vycházel na 80 vyhozených ku 1 nazpívané, ale to už může být informace z říše mýtů). Později začal hrát jenom s bratrem, přes kterého prošla o dost větší porce psaného materiálu - a na rovni textů je to poznat. Jak je to s kvalitou jeho tvorby aktuálně, když hraje úplně sám a také si písně sám píše a vybírá můžete posoudit sami. Nastala změna v tom, že už není schopen napsat slušnou píseň a pod vlivem stařecké senility plodí neposlouchatelné ptákoviny? Nejspíš ne, jen už ho nikdo nenutí psát lépe.

A takhle, milé děti, jistě dopadnout nechcete.... :-)

Poezie v pohanství jistě má své místo - probouzením inspirace začíná prakticky každý výcvik v tradici, chanty a vznosné invokace jsou vítanou součástí našich rituálů. Ale i přesto máme velmi málo opravdu používaných a obecně známých českých chantů a rituálních textů - protože pokud neumíte pracovat s rytmem, rýmem a dalšími jazykovými prostředky, dobrý chant vám z náladové básně s volným veršem prostě nevzejde.

Nestálo by tedy za pokus přistoupit k psaní poezie nejen se záměrem vypsat se z toho dokonalého pocitu z odpolední procházky, ale třeba i s cílem naučit se to dělat pořádně?

Víkend pro ženskou sílu

zdroj

První víkend pro ženskou sílu je za námi, tak proč ho trochu nezhodnotit.

Společně s Dínen jsme tentokrát (snad konečně alespoň trochu poučeny z Witchcampu) zařadily na program "jen" pět bloků, které jsme v čase dvou dnů skutečně všechny stačily zrealizovat. Kdo byl na Witchcampu a ví, jak vypadá standardní přednáškový mód Dínen a jejích encyklopedických znalostí, je mu jasné, že to nebylo jednoduché :-)

Pro náš první víkend jsme zvolily programovou skladbu, kterou máme již dílem dobře vyzkoušenou z předchozích let, dílem poskládanou z interních cvičení dianické wiccy a zčásti též z naší osobní praxe.

Začaly jsme "stručným" seznámením s konceptem ženské mysterijní praxe a společně probraly některé zajímavé tituly tématicky korespondující literatury. To vše, v duchu často připomínaných dávných ženských zvyků, jakými je povídání nad společným draním peří, za současné výroby osobních menstruačních náhrdelníků. Pro tuto činnost Dínen vyplenila svoji velmi bohatou sbírku korálků, kamínků, přívěšků, šňůrek, prstenů, mušlí a dalších drobností, za které by se nestyděla ani nejdomýšlivější straka, a nabídla ji k volnému použití všech zúčastněných. Během sobotního dne tak vzniklo několik originálních náhrdelníků, které byly navzájem velmi odlišné (stejně, jako jejich majitelky), přestože byly všechny vytvořeny se stejným účelem a víceméně za dodržení stejných pokynů. Ve chvílích volna mezi programovými bloky se nezastavila ani speciální tužka na vyrývání do skla, s jejíž pomocí vznikaly skleněné kamínkové runy a další amulety.

Po obědě připraveném ve stylu "dámského porna" jediným mužem na víkendu přítomném (které po něm následně ještě uklidil nádobí :-) a krátké pauze na slehnutí (kdo ví, jak se u nás jí, nediví se, že jí bylo třeba) jsme se vrhly na dámskou aromaterapii.

Workshop byl původně připraven s přihlédnutím ke specificky ženským potřebám, ovšem vzhledem k zájmu účastnic o širší úvod do problematiky se protáhnul na celé odpoledne. V jeho průběhu jsme si popovídaly o deseti základních olejích,  probraly zhruba patnáctku dalších zajímavých olejů a nakonec probraly oleje a směsi zabírající na témata vlastní zejména ženám. Na závěr si každá žena namíchala jednu nebo více vlastních směsí, ať už na neduhy zdravotní, nebo na spíše duchovní záležitosti.

Závěrem sobotního večera byl ženský kruh s osobním rituálem menarché (první menstruace). Po přiblížení dianického konceptu Pěti mystérií krve a povídání nejen o tom, jak v dnešní společnosti pozitivně laděné rituály přechodu chybí měla každá ze zúčastněných žen možnost prožít opožděně svůj vlastní rituál menarché, korunovaci a přijetí mezi ženy, jež jí v roli sudiček popřály mnohé dary do dalšího života. Pro tentokrát jsme zvolily rituál inspirovaný Katinkou Soetens a sesterstvem Avalonu, který je méně katarzní, než náš vlastní rituál praktikovaný v rámci cyklu Pěti mystérií krve. I tak však tradičně otevřel některé více či méně zapomenuté rány, které tak po vytažení na světlo dostanou příležitost ke svému zacelení.

Nedělní dopoledne jsme věnovaly šamanské práci. Po úvodu do základů i pokročilejších šamanských technik Dínen všechny seznámila s konceptem Blood Shamanism, tedy šamanismu věnovanému specificky ženské práci, přiblížila princip šamanského cestování těm, kdo s ním neměly předchozí zkušenost a rozšířila povědomí o principech bezpečného cestování a návratových pojistkách. Po velmi uceleném úvodu následovaly dvě šamanské cesty - první s cílem nalézt svého průvodce pro cesty za ženskou silou. Po úspěšném návratu (jeden z průvodců se dokonce přišel podívat přímo do kruhu ve své světské podobě) následovala druhá cesta, hledající původ a zdroj ženské síly každé z nás, spojená se zasvěcením menstruačního náhrdelníku a hledáním zbloudilých kousků naší duše.

Závěrečným workshopem byla již několikráte osvědčená a oblíbená tantra. Po ukázce ženského a mužského dechu jsme si vyzkoušely, kterak jejich sílu využít i v čistě ženském kruhu - z čištění a nabíjení. Pokračovaly jsme mantrováním tradiční ženské slabiky MA, a nechávaly vibrace z jejích alikvótních tónů  rezonovat ve spodních čakrách.

Na závěr byl pro každou ženu připraven malý tantrický rituál dávání a přijímání (známý též pod krycím názvem "Rozplynout se v nekonečnu"), ze kterého se žádné ze zúčastněných nechtělo "vracet zpět".

Celý víkend byl jeho účastnicemi hodnocen velmi příznivě a v příštím roce tak jednoznačně plánujeme jeho pokračování. Zároveň náš utvrdil v přesvědčení, že naše nápady na víkend s tantrou a šamanský víkend patří k těm, které by měly být zrealizovány. V příštím roce se u nás tedy máte na co těšit :-)

Pohanství jako životní styl

Nedávno jsem byla díky tajnému spolku s veřejnou působností upozorněna na další video vlogerky Daraiji, v kterém popisuje pár věcí, které si nedávno pořídila. Na samotném videu není ni zásadně zvláštního, zajímavá je ale debata, která se kolem něj strhla na FB stránce Jsem pohan a jsem na to hrdý.

Několik "ortodoxních" pánů se video rozhodlo označit za parodii na pohanství, dětskou hru na čarodějnictví a Harryho Pottera. Nákup byl postupně označen za manifestaci materialismu a výsměch pohanství, případně přirovnáván ke zvaní božstev na čajové dýchánky a chlubení se tím na internetu. Poměrně střízlivé předměty byly vysmívány zhruba stejně, jako kdyby dotyčná slečna ukazovala plastovou králičí hůlku.

zdroj

I když zrovna tahle je překvapivě funkční :-)

Osobně mě materialismus u mých souvěrců v nejmenším nepohoršuje, sama se hlásím k sesterstvu strak číhajících na nejmenší záblesk něčeho pěkného, co by se mi mohlo hodit do rituální sbírky. A ta už čítá nemálo položek nejrůznějšího původu - z obchůdku s magickými věcmi pocházejícími z americké sériové výroby, z oddělení kuchyňských potřeb a svíček v Ikee (víte, jak skvěle funguje odpěňovačka používaná jako sítko na kadidelnici?), z dovolené v Řecku, kde se mi podařilo do letadla propašovat 80 kg zavazadel bez příplatku...a tak dál. Když se člověk dobře dívá, krásné rituální pomůcky a tématické dekorace leží skoro všude.

zdroj

Ne, že bych se bez čehokoliv z toho neobešla - při své rituální praxi i kdykoliv jindy. Začínala jsem kdysi zcela bez pomůcek a dodnes mi tenhle způsob práce v mnoha směrech vyhovuje nejvíc. Vlastní ruce, mozek, představivost a intuice dokáží všechno, co je potřeba a veškeré rituální nástroje jsou v podstatě jen něčím, co je pomůže usměrnit, povzbudit či posílit.

Proč si tedy něco takového vůbec pořizovat? Ze stejného důvodu, z jakého si domů pořizujeme jiné pěkné věci. Možná jste puristé, kterým stačí ke spokojenému životu bíle vymalovaný byt, postel, skříň na oblečení a kuchyňská linka. No, já ne - odebírám dva časopisy o bydlení a designu, ujíždím na stylových kuchyňských spotřebičích a na poličkách v knihovně se kromě stohů kuchařek, beletrie i tématických příruček práší i na nejrůznější dekorativní předměty. Nejsou k životu potřebné, ale vypadají dobře.

A stejně tak dobře vypadá i má rituální sbírka, která mi tak umožňuje vytvářet krásně vypadající oltáře k nejrůznějším příležitostem. Že je to marnivé a zbytečné? Možná, ale rozhodně ne ojedinělé. Vzpomínáte na Scotta Cunninghama a vzpomínky na jeho první velekněžku, která k svátkům kola roku tvořila překrásné oltáře - z nichž si některé dokázal i po letech vybavit? Pokud ne, podívejte se do nechvalně známé "keltské magie Wicca" :-)

zdroj

Vizuální efekt není u rituálů nezbytný pro jejich funkčnost, ale dodá jim další vítaný rozměr. Ani to však není jediný důvod, proč si do své výbavy něco pěkného pořídit. Stejně jako si křesťané věší ve svých domech kříže a svaté obrázky, i v pohanských domácnostech, alespoň těch, kde již došlo ke "coming-outu", se běžně vyskytují sošky a obrázky božstev, patronů, totemových zvířat a dalších souvisejících propriet. 

A dává to smysl - víra totiž (jak je často zdůrazňováno) není víkendovým koníčkem ani zajímavou náplní pro volný čas. Je to životní postoj, který se tak nezbytně promítá do životního stylu každého pohana, který to s ní myslí vážně.

A mimochodem - z mnoha kritických komentářů mi skrytě zaznívá jedna věc - a tou jsou peníze. Jsou mezi námi tací, kteří si mohou dovolit kupovat "zbytečné tretky", které si jiní nemohou dovolit. A mnohdy je jednodušší skrýt jedovatou slinu závisti pod kritiku a opovržení, než si přiznat, že na něco takového prostě nemám.

Neberte ty vlogy tak vážně…

Přiznávám, že čarodějnické/pohanské/magické vlogy v zásadě nesleduji, poněvadž mě to nebaví (nechť si to nikdo nebere osobně, vlogy mě obecně neoslovily – a to se pohybuji v komunitě, kde jsou poměrně běžné). V rámci obecného přehledu jsem se podívala na video Daraiji, ve kterém světí nasycený solný roztok a pár videí od Correymah, něco málo ze začátku a naposledy část toho o rituálu (nedokoukala jsem ho, nějak mě to nezaujalo).

Jestli teď čekáte hejtovací článek na téma kvality, tak se obávám, že budete zklamaní. Ale vzhledem k tomu, že jsem se zase nachomýtla k bitce na téma: je třeba to recenzovat a kritizovat, nemůžete je prostě nechat žít vs. bez zpětné vazby nebude dosaženo zlepšení a budeme plakat nad nekvalitou zdrojů, nějak jsem pocítila chuť k tomu něco říct.

Bod jedna – ta videa nejsou zlá, mají obsah, jsou poměrně věcná, obsah je prakticky použitelný (to, že já sama to často dělám značně jinak mě nijak neuráží a i když bych asi pro posvěcení nesytila vodu solí dávkovanou plastovou lžičkou, s dobrým záměrem to stejně fungovat bude, takže co).

Bod dva – ano, recenze, případně kritiky můžou pomoct k tomu, aby to bylo ještě lepší. Mít naprosto úžasná pohanská videa v češtině by jistě bylo super. Mít aspoň nějaká je taky super :-)

Na stranu druhou – právě díky recenzím se spousta lidí dozvěděla, že vůbec nějaká videa na tohle téma existují.

Bod tři – ač se jedná o tématické seriály, které v podstatě “učí” něco z čarodějnické praxe, není to kurz. I když třeba již téměř dvousetdílný seriál o eklektickém čarodějnictví by do pravidelně sledujících patrně stihnul narvat základní znalosti a dovednosti. Každopádně – požadovat po vlogerkách nějaké zásadnější znalosti či zkušenosti mi přijde trochu mimo (tím netvrdím, že je nemají) – pokud vědí něco o tom, o čem mluví, za mě je to OK.

Bod čtyři – přijde mi, že dva komentující pánové jsou sice věcní a objektivní, ale mají tak trochu přehnaná očekávání a příliš “profesionální” představy o tom, jak by to mělo vypadat.

Vlog je navíc v našich končinách stále ještě žánrem relativně novým, a většina lidí vůbec netuší, jak to vlastně vypadá – no schválně, kolik vlogerů znáte a sledujete?

Proč si to myslím? Podívejte se na tohle:

Strašné, brutální, neprofesionální, roztahané a tak dále?

No, dotyčná patří k nejoblíbenějším českým beauty-blogerkám, její videa odebírá přes 6000 lidí (nezanedbatelná část si je pouští přes blog, takže odběr kanálu nemají) a právě tohle odkazované video vidělo skoro 10.000 lidí. Její ostatní videa mají obvykle podobnou délku a ukecaná jsou velmi obdobným způsobem.

Takže – sice se vám z toho asi vyrazí vyrážka až na zadku, ale lidi to maj rádi :-) (PS: jak mi vlogy k srdci nepřirostly, tohle si občas na pozadí pustím)

Takže – nechtějte po vlozích (že to zní strašně?), aby byly něčím, čím nejsou a možná ani nemají ambice být. Ale jinak o nich klidně mluvte dál – rozšíření řad veřejně působících pohanských celebrit má něco do sebe ;-)

Síla rituálu

článek byl napsán pro portál Bohyne.net

Každá příručka pojednávající o tom, jak se dělá správný rituál se dříve či později dostane k tématu síly nebo energie. Dozvíme se o tom, jak na nás zapůsobí různé činnosti – zpěv, mluvené slovo, rozdílná intonace či přednes, pohyb a tanec, ty správné vizuální podněty – a jak tohoto působení dosáhnout, jak vyvolat energii, kterou budeme chtít při rituálu samotném použít a jak ji udržet. Po přečtení to obvykle vypadá snadně. Ale je to tak snadné i ve chvíli, kdy se postavíme do kruhu spolu s dalšími lidmi a zkusíme to doopravdy?

Mnohdy se též stává, že se po rituálu samotném lidé na jeho „síle“ nemohou shodnout – podle některých se jednalo o záležitost velmi silnou, pro jiné to však bylo jen pěkné divadlo bez přidané hodnoty. Proč je tomu tak?

V první řadě je dobré si uvědomit, že „síla rituálu“ může být vnímána nejméně dvěma způsoby. Tím prvním, obvykle zmiňovaným, je energie proudící v průběhu aktu samotného v našem kruhu. Citlivější lidé její přítomnost dokáží vnímat, lidé méně citliví nebo nezvyklí na její působení mohou po krátkou dobu, než se s ní sladí, cítit určité nepohodlí, jako je náhlá slabost, závrať či neschopnost udržet se na nohou. Lidem praktikujícím nějakou formu energetického léčení, jako třeba reiki, bude velmi povědomá. Tuto energii nabízíme našim Bohům jako úlitbu, dodáváme jí sílu našim rituálním záměrům, nabíjíme s ní svá přání a posíláme ji léčeným osobám. Díky ní se obvykle i v chladných dnech cítíme v našem kruhu v objetí tepla.

V kruhu se objevuje poté, co ji nějakým způsobem, cíleně či bezděčně, vyvoláme a koncentrujeme. Obvyklými cestami bývají tanec, zejména je-li vedený v kruzích či spirálách, zpěv, křik či rytmické provolávání, mnohdy doplněné zvuky bubínků, chřestidel či tleskajících rukou, či trochu sofistikovanější metody pro zkušenější účastníky využívající schopnost uchopit energii svého okolí, zkoncentrovat ji v sobě a společně s ostatními jí naplnit rituální svatyni.

Tím druhým je způsob, jakým rituál zapůsobí na jeho účastníky po emocionální stránce. Síla rituálu v takovém případě značí sílu prožitku jednotlivých účastníků nebo i celé skupiny. Této využíváme například u rituálů přechodových, kdy velebíme změnu stavu u oslavované/ho a vítáme ji/ho v nové fázi života, ale třeba i u běžnějších rituálů věnujících se tématům našich životů, které nás nějakým způsobem vnitřně oslovují a potřebujeme se s nimi vyrovnat či k nim zaujmout určitý postoj. Výsledkem působení této síly pak může být smích, pláč, štěstí i smutek nebo jen hluboký zážitek v našem nitru.

Působení na emocionální úrovni můžeme dosáhnout rituálem postaveným „divadelně“, navozením atmosféry pomocí zvuku (hudby nebo naopak hluku), různou barvou a intenzitou světla, okolní dekorací a přizpůsobením prostoru – a následnými změnami těchto faktorů, působením na hmatové smysly, zakrytím očí po celou dobu či část rituálu, rozptýlením té správné vůně… Možností je bezpočet, a i přesto, že mnohdy dokážeme dosáhnout našeho záměru pouze za přispění vhodně zvolených slov, mohou zmíněné „rekvizity“ cestu k cíli usnadnit nebo zintenzivnit.

Ne vždy je nutné, či dokonce žádoucí zapojit do konkrétního rituálu obě tyto silové složky. Rituál oslavující sezónní svátek v širší skupině lidí vystačí pouze se silou zdviženou pro poctu přizvaným Bohům a dalším bytostem, neboť jeho účelem je bohoslužba a oslava točícího se Kola roku. Naopak v rituálu věnovanému léčení traumat z dětství je mnohem důležitější prožitek vnitřní, který však můžeme s přispěním zdvižené energie pomoci zhojit. Stejně tak setkání s některým z archetypů, představovaných konkrétním Bohem či Bohyní může proběhnout jak obvyklým způsobem, kdy jsou tito na naše pozvání přítomni v kruhu a zprostředkovaně či přímo promlouvají k účastníkům, nebo tak, že jsou po navození vhodné atmosféry účastníci provedeni (například prostřednictvím meditace) setkáním s daným archetypem pouze uvnitř svého nitra. Přesto je dobré si již při přípravě rituálu uvědomit, kterým směrem se při naší práci chceme ubírat, co je naším cílem a jakými prostředky jej chceme dosáhnout – a podle toho zvolit cestu a prostředky.

Jak poškodit centrální nervovou soustavu…

…snadno a rychle. Vlastně – pomalu za několik let.

Úvod do problematiky bude trochu delší.
Již nějakou, ne zrovna krátkou dobu, se věnuji alternativním způsobům léčení. Od klasických, celkem tradičních a obecně uznávaných bylinek jsem postupně prošla zkoušením léčivých a jiných účinků minerálů, léčením pomocí sugesce a autosugesce, odhalování zádových blokád pomocí koulí čchi a nespočetnými metodami masáží. Na většině jmenovaného jsem našla něco použitelného a používám to dodnes, stejně jako metody zcela neesoterní využívající konvenční metody léčení – jež jsem na základě certifikátu z příslušného kurzu oprávněna nabízet coby zdravotník.

Před několika lety jsem se po řadě vlastních improvizovaných zkušeností rozhodla projít prvním kurzem Reiki. Reiki je léčitelská technika pracující s energií. Podle teorií této techniky Vám člověk, který techniku vystudoval, otevře energetické kanály v těle, což zapřičiní Vaši schopnost nechat sebou energii protékat a rukama ji předávat dále.

Objevení techniky se připisuje Dr. Usui, jež se snažil nalézt techniku, kterou podle bible používal k léčení Ježíš. Po dlouhém pátrání a bádání v knihovnách a svitcích se téměř měsíc postil na posvátné hoře, až se mu zjevil systém dnes rozšířený po celém světě.

Technika léčení se používá tak, že na léčeného praktikant přiloží (nebo k němu bez dotyku přiblíží) dlaně a nechá jimi energii proudit. Lze poměrně těžko instantně prokázat, zda terapie skutečně léčí nebo ne, avšak většina přijímajících i bez předchozí informace cítí na ošetřovaných místech teplo až pálení, tedy “něco” se skutečně děje. V zahraničí bylo realizováno několik studií ohledně účinnosti reiki, každopádně lze opět těžko odhadnout, zda léčení skutečně zajistila léčivá energie, nebo vliv léčícího a ujištění, že energetické léčení bude funkční nastartovalo hojící proces coby placebo.

Tak nebo tak, existují lidé, kteří metodu kritizují, stejně jako jiní, kteří “vědí”, že pomáhá. V zahraničí je často technika respektována natolik, že některé nemocnice jsou ochotni certifikovaným léčitelům platit za léčení jejich pacientů.

Stejně, jako je po prvním překonání vysoké hory, které si vyžádalo mnoho neúspěšných pokusů, každý další pokus jednodušší a jednodušší, i u reiki se díky již jednou objevené technice začaly objevovat nové systémy pracující podobným způsobem. Od linie původní se lišily použitím jiných symbolů aktivujících léčivou energii nebo třeba omezením své působnosti na dílčí problémy. Jejich fungování by se dalo přirovnat k následujícímu:

Původní systém je jako velká krabice s nářadím. V té krabici je jedna násada (energie) na kterou se nasazují koncovky podle toho, co zrovna potřebujete (v reiki aktivační znaky). Na základní násadu tedy můžete nasadit koncovku kladiva nebo třeba šroubováku požadované velikosti. Některé odvozené systémy na stejnou násadu nasazují jiné koncovky. Jiné mají koncovky z jiného materiálu a jsou modré. V dalším je modrá sama násada a koncovky jsou zelené. Každá sada nabízí zhruba totéž, ale v provedení, které majiteli vyhovuje. To jsou systémy používající jiné aktivační znaky, ale mající širokou škálu působnosti.

Pak jsou ty, které se zaměřují na určitý problém (třeba bolesti zad). Přeneseně použijme dotažení šroubku. Tento problém sice lze odstranit pomocí té velké krabice a správné násady. Na druhou stranu, pokud vedle krabice leží obyčejný, třeba i laciný šroubovák správné velikosti, není to zbytečná námaha? Tak fungují systémy dílčí.

Pak existuje ještě kategorie šuntů, tedy šroubováky z materiálu na plastové vidličky a podobně – a ne vždy je to na nich hned vidět. To jsou systémy nefunkční, nebo funkční špatně. I takové se bohužel najdou, zejména proto, že léčení energií pod státní ústav kontroly léčiv nahnat prostě nejde.

Tolik tedy k teorii. Sama používám primárně původní systém, násadu s krabicí vhodných koncovek. Zároveň však mám dobrou zkušenost i s několika koncovkami jiných barev a tvarů a pár samostatnými šroubováky – tedy systémy odvozenými.

V systému Reiki se člověku, který celý systém vystudoval, říká Mistr a tento má schopnost systém “předat” dál, naučit tuto práci někoho jiného. Stejně jako jsou dobří a špatní učitelé, jsou i dobří a špatní Mistři. Dílem i vinou špatných Mistrů pak lze potkat osoby, které reiki používat neumí, ač si myslí, že ano a i takové, které i přesto učí dál – neboť ne/zvládnutí léčitelské techniky se exaktně poměrně špatně prokazuje.

Tak jako tak je obtížné, spíše nemožné vysvětlit, jak je možné schopnost léčit pomocí reiki aktivovat tak, že provedete několik specifických pohybů, dechů či třeba mentálních afirmací. Funguje to, ale my vlastně nevíme (z vědeckého pohledu) jak a proč. I přesto je tato léčitelská metoda jednou z obecně praktikovaných a uznávaných a setkáte se s ní třeba i v běžných masérských salónech.

–––––––––––––––––––––––––––––

Ačkoliv je můj osobní skepticismus v možnostech působení reiki na pomyslné ose posunut o značný kus dál, než kde se nachází u někoho, kdo v např. v alternativní léčebné metody nevěří vůbec, byla jsem i já dnes konfrontována názorem jisté učitelky reiki, který mi přišel již za hranicí “standardní léčitelské ujetosti”.

Ona dáma tvrdila, že není-li adept jistého systému reiki dostatečně připraven předem, předání systému mu způsobí poškození centrální nervové soustavy během několika následujících let.

Pokud už pominu způsob fungování celého systému – tedy nad adeptem systému provede Mistr několik předepsaných “rituálních” úkonů (více méně bez dotyku), adept sám pocítí neměřitelný průtok energie a neměřitelně tuto energii může předávat dál, kde nějakým způsobem dochází k léčení, ale nelze změřit, zda působením energie nebo vírou léčeného – lze skutečně předpokládat, že ony předepsané pohyby či slova měřitelně fyzicky poškodí centrální nervovou soustavu?

Samotná dáma údajně na konkrétním jmenovaném systému během své desetileté praxe vypozorovala, že po několika letech od chybně provedeného zasvěcení se poškození centrální nervové soustavy projeví. Nemohu se nezeptat – jak to vypozorovala?

Jmenovaný systém vznikl před čtyřmi lety, chvíli trvalo, než se začal praktikovat v ČR. Těch několik let tedy znamená maximálně 4, spíš méně, desetiletá praxe v pozorování nehraje roli.

A teď – to daná osoba záměrně několik lidí špatně zasvětila, aby následně mohla pozorovat, co to udělá? A u všech špatně zasvěcených (což byl jistě dostatečný statistický vzorek) došlo v průběhu těch několika let k poškození CNS?  Aniž by u kteréhokoliv z nich sehrála svou roli mrtvice, trombóza nebo jiná světská příčina? A paní stále ještě nesedí zavřená za katrem?

Dotaz na konkrétní důkazy tohoto tvrzení byl danou dámou odmítnut z důvodu důvěrnosti a lékařského tajemství (paní sama lékařkou není). Samotnou informaci o poškození CNS pak uváděla jako varování před jiným Mistrem před
ání tohoto systému nabízejícím – neboť jím provedené předání ono poškození způsobí. S výukou tohoto člověka přitom neměla žádnou zkušenost.

Pak se tedy ptám – je dotyčná dáma skvělou učitelkou a zkušenou pozorovatelkou následků praktikování systému reiki?

Nebo spíše manažerka fabriky na šroubováky z plastu na příbory, která se snaží konkurenci nabízející levný kovový šroubovák odrovnat veřejným tvrzením, že kovový šroubovák po pár letech najednou sám vyskočí z poličky a zabodne se svému majiteli do hlavy?

–––––––––––––––––––––––––––––

Nevýhodou alternativních metod je to, že vzhledem k jejich obtížné, ne-li nemožné měřitelnosti se mezi praktikujícími těchto metod objevují seriózní lidé zkoušející a nabízející jejich léčivé působení, ale i předražení obchodníci s neviditelnem bez mravů, zábran a špetky morálky. A mnohdy bývá obtížné je od sebe oddělit, neboť převleky se shání celkem snadno.

Cizí jazyk v rituálu

článek byl napsán pro portál Bohyne.net

Čeští pohané se velmi často setkávají s nedostatkem česky psaných rituálních textů a literatury obecně. Přestože se situace neustále zlepšuje a postupně přibývají kvalitní knihy vydané v českých nakladatelstvích, stále ještě je nejdostupnějším zdrojem literatura zahraniční, převážně anglicky psaná.

Výsledek této situace je dvojí. První z nich, pozitivní, je výrazné zlepšení jazykových znalostí u osob, které se rozhodnou překonat jazykovou bariéru a pustit se do příslušných textů v angličtině či jiných jazycích. Tím se jim otevírá cesta nejen k informacím uvedeným v daných knihách, ale i možnost připojit se k některé ze zavedených novopohanských tradic a sdílet jejich zkušenosti nebo například podstoupit výcvik dané tradice. Mnozí z nich jsou navíc ochotni zajímavé texty překládat a následně zpřístupnit širšímu okruhu čtenářů – ať už zveřejněním na webu nebo třeba v pohanském časopisu.

Oba výše zmíněné faktory, tedy jak čtení zahraniční literatury, tak čerpání ze zdrojů zahraničních tradic však ústí v druhý důsledek, který už lze obtížněji zařadit na škále pozitivní-negativní. Tím je pronikání zejména anglických textů do rituálů českých novopohanů – ať již proto, že jsou používány pěkně sestavené a příjemně znějící invokace vyčtené v knihách, nebo proto, že lidé rituál organizující jsou vzhledem k výcviku a častému praktikování v některé ze západních zemí na používání daného jazyka mnohem více zvyklí.

Je ale používání jiného, než našeho domácího českého jazyka v rituální praxi pro české pohanství vhodné a přínosné? Nebo je vhodnější veškeré texty důsledně překládat? Názory na tyto dvě otázky se různí.

Pro zastánce angličtiny hraje značnou roli tradice jazyka v dané novopohanské tradici. Mnozí z nich též uvádějí, že použití cizího jazyka jim pomáhá vnímat daný okamžik více odlišně od běžného života a stává se tím posvátnějším. Příznivci používání cizích jazyků v rituální a magické praxi obecně tvrdí, že použití jazyka, který nejsme obecně zvyklí používat, navodí silnější soustředění na akt samotný a předchází tak sklouznutí do stereotypu u úkonů prováděných stejným způsobem u většiny rituálů. Bez ohledu na to, zda je v takovém případě použit některý z dnešních jazyků nebo jazyk archaický či mrtvý, zastánci tohoto způsobu se shodují v nutnosti pronášenému textu rozumět a ovládat jej natolik, aby bylo jeho použití nerutinní, ale zároveň nevyžadovalo věnovat správnému pronesení textu větší pozornost, než úkonu samotnému.

Jejich oponenti naopak vyzdvihují základní přednost překládání, případně tvoření originálních českých textů – srozumitelnost pro široký okruh českých pohanů. Vzhledem k tomu, že úroveň znalosti západních jazyků u českého obyvatelstva není na úrovni, kdy by většina lidí byla schopna bez problémů porozumět a komunikovat v angličtině či dalších jazycích, jeví se používání češtiny jako obecně efektivnější. Zejména starší generaci odkojenou pouze školní ruštinou může používání neslovanských jazyků odradit. I u jazykově vybavenějších lidí však může být bez předchozí přípravy porozumění jednotlivým textům obtížné, nejen vzhledem ke specifické terminologii, ale i z hlediska výslovnosti českých mluvčí.

V českém prostředí se tak stal proslulým dotaz, proč se v popěvku ukončujícím rituál zpívá „šťastné maso“ (v originále Merry meet – tedy šťastné shledání, výslovností podobné výrazu meat – maso), stejně jako rituální popěvek „Barely se valí dál a dál“ vzniklý špatným odposloucháním slova „balance“ a následným nahrazením výrazem „barrels“. Kromě těchto v podstatě úsměvných a nikterak závažných jazykových pochybení jsou však známy i vážnější případy, kdy kněz prováděl v cizím jazyce evokace bytostí do kruhu a prakticky nikdo z přítomných reálně netušil, co přesně je přivoláváno.

Rizika přijetí cizího textu bez řádného porozumění rovněž dobře demonstruje příběh jistého dětského sboru z období socialismu. V rámci mírového tažení tento soubor nacvičil pásmo písní z různých zemí světa, s kterým následně vystupoval při nejrůznějších příležitostech – do chvíle, kdy své pásmo předvedli delegaci ze spřátelené rozvojové africké země. Namísto obvyklého nadšení se totiž v tvářích delegace zračil značný šok, poté co něžné dětské hlásky spustily „tradiční africkou lidovou píseň“. Jednalo se totiž o tradiční válečnickou píseň a z dětských úst tak vycházela slova jako – ať váš dobytek pojde, nechť vaše pole přestanou plodit, ať jsou vaše ženy neplodné a vašim mužům změknou pyje.

Ačkoliv lze z uvedeného odvodit, že překládání do češtiny má oproti použití původního jazyka mnohé výhody, je pravděpodobné, že diskuse na toto téma budou ještě nějakou dobu pokračovat, než dospějeme k nějakému obecně uznávanému závěru. Inspirovat se v tomto směru můžeme i situací v jiných zemích, kde angličtina není domovským jazykem. Zajímavým tak může být třeba příklad brazilských wiccanů striktně překládajících veškeré materiály do portugalštiny – počínaje zajímavými knihami, přezpíváním tradičních chantů (rituálních popěvků) nebo materiálů k výcviku v tradici. Fakt, že i původní autoři textů jsou překládání nakloněni, potvrzují nejen bezproblémově udílené souhlasy s převáděním jejich textů do jiných jazyků, ale třeba i zkušenost jmenovaných wiccanů z Brazílie, jimž se podařilo dojetím rozplakat známou americkou autorku pohanské literatury Starhawk – poté, co jeden z jí napsaných popěvků přezpívali na své výroční konferenci v portugalštině.