Únorový Havran

Býti pohanem v naší zemi má mnohé nepopiratelné výhody. Stačí se přidat k jednomu z mnoha místních uskupení  a rázem se stáváte členem pohanské elity. A ke komu že se to máte přidat? To je vlastně úplně jedno…

Únorový Havran se tentokrát hlásí s menším zpožděním, ale pokud jste Věstník ještě nečetli, určitě si ho stáhněte.

A nezapomeňte nám napsat, co se vám v něm líbilo a co ne. Pro pět dopisovatelů máme připravené moc pěkné přívěšky s oblíbeným pohanským motivem ;-)

Co pohan to romantik?

Článek o pohanství a jeho blbcích ve čtvrtek nakrknul kde koho. Silně pochybuji, že si z toho jeho autor, známý provokatér a troll z rozhodnutí, bude něco dělat, nicméně pojďme se na to podívat o trochu shovívavější optikou. I když o mnoho shovívavější to zase nebude (ale co byste tady čekali).

Značná část článku se točí okolo téhle citace z facebooku:

„Na první pohled je neviditelné, ale když ho v sobě jednou ucítíme, jakoby se clona několika tisíců let rozplynula a my se vrátili zpátky domů. Věci v životě začnou mít zase smysl, a když pak kráčíme po zemi, už se na ní nemůžeme dívat stejně. Cítíme vzájemné propojení veškerého tvorstva, úctu k dávným bohům, duchům přírody, uvědomujeme si podstatu vlastního bytí a hluboko uvnitř víme, že odkaz našich praotců a pramatek je stále živý. Jako bychom se mohli opět dotknut jejich způsobu života a s nimi i starých životních mouder a vzít si z nich ponaučení pro náš současný život…“

Vzhledem k tomu, že skupinu Jsem pohan a jsem na to hrdý, v zásadě "monitoruji" (kterýmžto slovem nechci být za chytrou a důležitou, ale vyjadřuji tím fakt, že to moc nečtu a nesleduji, nicméně když se mi objeví na zdi nový příspěvek, v rychlosti ho přejedu), předpokládám, že šlo o odpověď na položenou otázku o tom, co je to vlastně pohanství, která se objevila nedávno. Pokud vím, že se to objevilo v pohanském kontextu, tipnu za autora textu Airise nebo Jožku - jejich styl mi přijde hodně podobný (autora jsem nedohledávala, takže to možná taky napsal někdo úplně jiný).

Nicméně - pokud bych neměla onen výše uvedený kontext, obávám se, že bych zmíněný text (bez jakékoliv snahy o shození autora) označila za popis toho, jaké to je lupnout si nějakou dobrou hipísáckou drogu.

Nemám pocit, že bych nebyla pohanem, nicméně za výše napsané bych se určitě nepodepsala. Věci v mém životě nezačaly mít smysl až s konverzí k pohanství a spousta z nich ho i poté dostala na základě něčeho úplně jiného.

Dotknout se života našich předků jsem ochotná tak maximálně násadou od hrábí a jsem dost ráda, že si zemědělských kratochvílí můžu užívat protože chci a ne proto, že jinak pojdu hlady. A ano, miluju jistotu supermarketu v zádech.

Eskymácké moudro "Nikdy nejez žlutej sníh" je asi jediné ponaučení, které pro svůj současný život vnímám jako přínosné.

Ne, teď vážně. Čeho se týkají ta stará životní moudra? Obvykle toho, jak přežít v situacích, které tehdejší doba přinášela. K čemu je mi ale třeba moudro: "V březnu prach - jistý hrách" dneska? Hrachovou kaši jím jedou za dva roky, hrášek kupuju mraženej a když si na chuť ty dva řádky u plotu vyseju, tak mi "v březnu prach" stejně nezaručí, že mi ho v dubnu nesežerou slimáci  (které by naši předkové vnímali jako ztělesnění ultimátního zla a kdyby do té doby neslyšeli o ďáblovi, museli by si ho vymyslet).

Chcete něco méně zemědělského? Co takhle "Svatba v máji - brzy máry"? V kontextu dnešní ženy je mi to srdečně jedno - "svatba v květnu" v době kondomů a antikoncepčních bobulí neznamená jako dříve téměř automaticky "dítě v únoru" - a i kdyby...sanitka mě do porodnice dostane i při sněhové kalamitě a hlady a vysílením v posledním měsíci zimy, kdy zásoby docházejí, s Lidlem v každém větším městě taky neumřeme...

Vnímáte pohanství jako trsátko brnající přímo na vaši romantickou strunu? Enjoy. Nemám s tím nejmenší problém.

Jen proboha prosím nepředpokládejte, že to máme všichni stejně. Nebo že bychom to tak všichni měli mít povinně, protože jinak nejsme praví a správní pohané.
---
Když už jsem se rozepsala, nedá mi to, abych nezareagovala ještě na jednu Airisovu poznámku v reakcích na Mysličův článek:

...že pohanská komunita je často jednotná, funkční a na hodně věcech se shodne. To, že se s někým individuálně nepohodne ještě neznamená, že je "všechno špatně" a že není možná jakákoliv jednota a spolupráce na něčem. Častokrát umíme výborně spolupracovat napříč tradicemi, skupinami a organizacemi. Když se objeví nějaké velké ohrožení z venku, tak se proti tomu dokážeme výborně všichni postavit (Matera opidum třeba)...

Pohanská komunita se skutečně na hodně věcech shodne. Že je tráva zelená, Doreen Virtue není pohan a Lughnasad se v našich končinách slaví v létě.

Spolupráce napříč skupinami a organizacemi je pořád ještě příliš často jenom líbivá propagační fráze a reálně to napříč celý českým pohanským spektrem skutečně nefunguje.

Velké ohrožení z venku je něco, co nás ještě nikdy nepotkalo. Matera Opidum bylo ohrožení zevnitř (pokud už ji za nějaké ohrožení vůbec chceme pokládat) a "všichni se proti tomu postavit" spočívalo v tom, že jsme je asi v deseti lidech hromadně "vyflejmovali" v komentářích u Kojota a Codyho na blogu.

Pokud je mi známo, Matera to nakonec s koncem roku svého vzniku (31.12.2010) nevzdala kvůli červencovým půtkám v internetových sférách, ale protože "zbankrotovali" na tiskem vydávaném Sabatníku (nicméně to jsou nepotvrzené drby).

Romantické představy o hrdinské bitvě s hydrou v podobě Matery jsou prima, ale kdyby to reálně neodpískali oni sami, zbytek pohanské komunity by stejně neměl žádné jiné možnosti "boje" proti nim, než jejich zdiskreditování na internetu.

Sváteční poetično

zdroj

Známe to všichni. Ze starých knížek, časopisů i předrevolučních vysílání televize - poetické popisy ročních období a toho, co se zrovna děje venku. Královna zima se halí v hermelínový plášť, stromy oblékají zelený kabátec a vítr prohání draky po obloze. No, proč ne.

Mám v tomto směru jen jedinou prosbu - než podlehnete vábení vzletných popisů přírodních jevů, buďtě od té lásky a dobroty - a podívejte se z okna.

Jinak vám totiž místo zamýšleného vznosného popisu vyjde něco, co jste rozhodně nechtěli. Klišé.

Jako třeba tohle:

"Přichází nejtemnější a nejsychravější část roku, kdy se vítr zlověstně prohání holými korunami stromů a slunce schované pod těžkou šedou dekou nemá na lidi vůbec náladu. Vzduchem se nese vlhká studená vůně bahna a krákání vran kroužících nad poli zvěstuje příchod zimy."

Ano, nejtemnější a nejsychravější část roku pravděpodobně vskutku přichází a dá se předpokládat, že koncem roku skutečně dorazí. Nicméně - teplejší listopad už meteorologové dlouho nezaznamenali, venku se dá pořád ještě courat v tričku a většina listí je ještě na stromech. Studená vůně bahna se vzduchem nenese, pokud se zrovna nenacházíte na okraji močálu. Za poslední měsíc pršelo asi dvakrát a to ještě nijak vydatně (dokonce mi venku vadne mrkev). Pole mám hned za stodolou, ale vránu v okolí taky ani jednu...

Dlužno říct, že autor citátu výše není v podobném přístupu zdaleka jediný. O Lughnasadu jsme se pro změnu dozvěděli, že

"je čas radosti a hojnosti. Země nám přináší plody krásného a teplého léta, obilí už je sklizeno."

Kombajny sice na polích řádily ještě tři neděle poté, ale co už, že? (radostně se tvářícího zemědělce jsem v okolí taky ještě neviděla, nicméně to bude spíš v naturelu, než v otázkách sezóny).

Co dodat?

Nesnažte se zase tolik. Napsat dobrou úvahu o ročním období, aktuálním svátku na Kole roku a s tím souvisejícími věcmi můžete i poměrně normální mluvou.

Většina pohanů sice vnímá zemědělský podtext Kola, nicméně pro ty, kdo žijí v pražském paneláku a pěstují maximálně balkónovou zeleninu, hlášky o klasech a vránách na polích nikterak zásadní hodnotu nemají. A ti, kteří obhospodařují vlastní latifundie, nebo mají k zemědělským aktivitám blízko jiným způsobem, budou nad podobnými výlevy řvát buďto hrůzou, nebo smíchy.

A za to snaha o poetické psaní asi opravdu nestojí.

Samhainový Havran

Zima se nám přiblížila. Zatímco zdivočelí pohané štípou dříví na zimu, trhají ze stromů poslední jablka a zakládají v demižónech zárodky kvasu k obveselení za dlouhých nocí plných divokých příběhů, pohané domestikovaní otáčejí kohoutky radiátorů doleva a v obýváku bez televize popíjejí k podvečerní meditaci svařák. Ti první považují ty druhé za zhýčkané bačkory, ti druzí ty první za romantické magory. A teď si z toho vyberte.

Zajímá vás, co si Havran skutečně myslí o pohanech z města a z divočiny? Nalistujte si stranu 14 v novém čísle Věstníku PFI!

Další dávka "umění"

zdroj

Zabrousíte-li náhodou na stránky některé ze soutěží o nejkrásnější nevěstu, určitě mezi zaslanými fotografiemi naleznete několik ženštin zvěčněných kreativním fotografem v "originální" póze odborně zvané "támhle nahoře něco je".

Obdobně monotématické pojetí mají i tři Airisovy fotografie zveřejněné v oddílu Pohanská tvorba v posledním Kolovratu. Zlé jazyky by jej mohly nazvat třeba "čumím do blba". Nicméně buďme trochu konstruktivnější...

V první řadě by se asi slušelo zmínit, že vzletný název z fotky z výletu umění neudělá. V praxi to funguje tak, že se podíváte na fotku a ta vás osloví sama o sobě - její název už vám následně může jen doplnit vizuální zážitek o jiný úhel pohledu autora.

Malý příklad z praxe. Asi před patnácti lety jsem byla na výstavě fotografa a architekta, který fotil budovy z neobvyklých úhlů. Značná část fotografií představovala Eiffelovku tak, že byste ji na první pohled nejspíše nepoznali. Jméno autora už si dávno nepamatuji, byť mi samotná výstava v hlavě nesmazatelně utkvěla - nabízím vám tedy podobný obrázek z díla jiného velikána fotografie - Alfreda Eisenstaedta. Co říkáte - je potřeba ji nazvat třeba "Stojím ti mezi nohama", aby se to dalo považovat za umění? A nebo to stálo za chvilku zastavení se a podívání se zblízka?

Ale konec kroužení kolem horké kaše, vraťme se k těm zmiňovaným třem.

Bez jakýchkoliv chutí k jízlivosti musím říct, že na těch prvních dvou není v zásadě vůbec nic zajímavého.

 

Prostě dvě momentky z výletu kamsi. První z nich autor nazval Pokora. Na tohle slovo jsem v duchovních kruzích poměrně alergická, neb se s ním většina jeho uživatelů ohání jako plácačkou na mouchy. Zatímco třeba současnému papeži bych plné chápání tohoto výrazu asi věřila, u většiny pohanů za tím vidím spíš hezky navoněné mávátko, a když se posuneme k alternativním vibrabábám, objevíme k tomu navíc dokonalý prostředek manipulace naslouchajícími ovečkami. Každopádně když se podívám na tuhle fotografii bez onoho popisku, naskočí mi spíše pojmenování "Nabírám vodu do PET lahve" (že je to světelný odraz jsem si na druhý pohled všimla taky), ošklivější název nepocházející z mých úst zní ještě o něco hůře ("Seru do vody").

Název druhé fotky je podle autora Životní dálky. Proč? Dotyčný či dotyčná stojí kdesi na kopci na palouku (vypadá to trochu jako vršek sjezdovky) a kouká před sebe do stromů, přes které toho nejspíš narozdíl od výše stojícího autora fotografie moc nevidí. Kdyby se to jmenovalo "Stojím v lese", dojem z fotky bude zhruba stejný. Ano, kdyby osoba na fotografii koukala alespoň do lesního průseku, mohlo by to vypadat jinak - takhle na té fotce prostě nemá co zaujmout.

Uvedené výhrady každopádně neplatí pro třetí zveřejněnou fotografii. Ta má totiž narozdíl od těch prvních dvou nápad a skvělý neotřelý pohled na vcelku banální stavbu. To celé je ovšem bohužel totálně zabité opětovným využitím tématu "čumím do blba".

Přiznávám se bez mučení, že jsem tuhle fotku na první pohled přehlédla jak mraky v domnění, že tvořivá rubrika už skončila a tohle je jen ilustrační fotka z nějakého výletu. Naštěstí neunikla pozornosti mého muže, který si jejího potenciálu všiml.

Tak, jak je kompozice fotky postavená, je to celé poněkud přeplácané - děje se toho na ní tak moc, že vlastně nic z toho nemá šanci vyniknout.

Tak jsem si s ní doma tak trochu pohrála...

obrázek lze kliknutím zvětšit

Na obrázku úplně vlevo je původní fotografie jen oříznutá. Betonový plot působí jako řada semknutých neústupných bytostí střežících něco, co bychom nejspíš ani nechtěli potkat... 

Fotografii by možná o něco více slušel záběr pořízený blíže ke zdi nebo pohled z žabí perspektivy - vzhledem k tomu, že v dnešní době je potřeba myslet jen na dostatečnou kapacitu baterie a paměťové karty a netrápí nás cena filmů a jejich vyvolání, má smysl u podobně zajímavých objektů zkusit zmáčknout spoušť třeba dvacetkrát, pohrát si s úhly pohledu či světlem a najít ten nejlepší záběr ze všech.

Ale pojďme dál, a sice k prostřednímu obrázku...

Z toho je odstraněná osoba zírající na zeď (ano, kvalita "retuše" je strašná - trvalo mi to tři minuty s klonovacím nástrojem ve freeware programu). Autor svou fotografii nazval Dryáda na hranici přírody. Vidíte ji tam? Já ano. Oživlá bříza v pohybu rozmlouvající s kamennými bytostmi střežícími hranici. Střet přírodní síly s betonovým monstrem působí, jako když to není zrovna příjemný rozhovor.

A nebo v tom můžete vidět něco jiného. Každopádně jen takovou drobností, jako je odstranění "objektu navíc" z celkové kompozice, můžeme dát vyniknout kontrastu, který autor fotografie názvem sám naznačuje.

Ač se to tak nemusí na první pohled zdát, stvoření dobré fotografie není vůbec jednoduchá záležitost, kterou zvládne každý, kdo nezapomene před stisknutím spouště odstranit krytku. Narozdíl od básně, kde se můžete domýšlet, kam až vedou náznaky ztvárněné zvučnými slovy, u fotografie vidíte přesně to, co viděl autor při jejím pořízení - věrný obraz. A jen pokud byl právě jeho pohled dostatečně neobvyklý, probudí ve vás výsledek zájem nebo fantazii...

Myslete na to, až budete příště mačkat spoušť.

Opět jedna poetická...

Máme tu Beltine a s ním i nový Kolovrat. Případné jedovaté sliny si nechám na později, ale pro dnešek mě opět zaujal jeden ze zveřejněných poetických počinů.

Má magie 

Taliesi 

Pobíhám před očima tvýma, 

dívka nebe a vína, 

tančím v záři Luny, 

kdy pouštní duny 

se zvednou mou magií 

a já upiji 

z poháru lásky rudé 

a snad i na tebe zbude. 

Musím říct, že na tuhle báseň jsem koukala poměrně hodně dlouho. V tomto směru jí budiž přičteny kladné body za to, že zaujala. Jedna z hezkých vět o umění říká, že se za něj dá považovat to, co vás donutí přejít ulici a podívat se na to zblízka - a už nezáleží na tom, jestli proto, že je to dokonale krásné, nebo proto, že jste nic horšího v životě neviděli.

Než vzbudím veřejné pohoršení - tohle není ten druhý případ.

Ano, samozřejmě mě tradičně zarazilo, že někdo, kdo dokáže dát dohromady text s nějakou tou myšlenkou a funkčními rýmy, se následně totálně vybodne na rytmus a výsledek má "strofy" o kombinaci 9-7, 6-5, 7-5 a 7-8 slabik. Jak jednoduché je řešení tohoto problému jsme si ukázali minule, takže pouze tímto směrem dnes báseň přepisovat nebudu.

Oním dlouhým zíráním do textu básně jsem se celkem marně snažila rozklíčovat, co tím vším vlastně chtěla autorka sdělit. OK, je to o ženě, která ukazuje muži svou magii. Napřed před ním pobíhá, což mi evokuje pohyb s celkem nulovou estetickou hodnotou, pak v záři měsíce tančí, což už je představa mnohem zajímavější. Ze zmínky o nebi a víně bych usoudila, že se chová trochu prostopášně, možná je u toho nahá. Kolem ní se zvedá písek pouštních dun a do toho ona před ním upíjí z poháru (opět vidím zmíněné víno, tentokrát zcela jistě červené) a trochu koketně ho napíná tím, zda se na něj dostane nebo ne (a možná nemyslí jen na víno). Poslední tři řádky mi mimochodem přijdou z celého textu nejzajímavější a nejpovedenější.

No jo, jenže je to celé nějaké - nedotažené. Proč před ním běhá (dokonce pobíhá)? Proč je v poušti nebo kde se tam vzaly ty duny? Co mu má ukázat ten zvedající se písek - jen to, že nějakou magií vládne? Pokud je to metafora - co má znázorňovat? Je to erotická báseň - nebo skutečně mluví o magii čistě v podobě ovládání přírodních sil? Celé to působí, jako když se autorka v podstatě nemůže rozhodnout ani pro jednu variantu, tak skončí někde mezi nimi... 

Nesnažte se mě přesvědčovat o tom, že mám nedostatečnou představivost a takhle se to prostě dělá. Nedělá. Přesně naopak - zatímco přesný význam jednotlivých obratů si můžu domýšlet, celkovým vyzněním básně bych si jako čtenářka měla být jistá. Pokud tápu, těžko budu její přečtení považovat za silný zážitek.

Nakonec jsem došla k názoru, že čistě erotické vyznění by oné básni docela slušelo a když navíc máme ten Beltine, tak je ten pravý čas vyzkoušet, co se stane, když srovnáme slabiky a změníme obsah jednoho jediného řádku:

Tančím před očima tvýma

Zplozená z nebe a vína

 Vlním se v záři Luny

V tvém klíně mocné duny

Se zvednou mojí magií 

Já vyzývavě upiji 

Z poháru lásky rudé.

Snad i na tebe zbude...

Ano, je možné, že to autorka myslela úplně jinak. Nicméně má základní idea je pořád stejná - když už má někdo talent, inspiraci i trochu té řemeslné dovednosti - proč tomu nevěnovat tu potřebnou péči a nedotáhnout to celé do vybroušeného finále? Mnohdy je to tak jednoduché, že by se člověku nad zajímavým nedodělkem chtělo skoro brečet...

Erotický Havran

Přichází květen, na mezích se začíná oteplovat a máme tady Beltine. Oslavu lásky, divokého sexu a nevázaného veselí, protipól trochu smutného Samhainu. Svátek ohňů, při kterém ho čarodějnice přeskakují pro očistu těla i ducha od zimy a všeho starého, zatímco zbytek společnosti v něm ty čarodějnice upaluje – i když dnes už spíš kvůli příležitosti kvalitně a pospolu zachlastat, než na ochranu před nimi. Pro pohany je Beltine oslavou plodnosti a jeho barvou je červená. Na znamení hanby ze ztráty panenství, jak píše slavná Silver Raven.

Zajímá vás, jak to má Havran se sexem a zda na něj taky leze jaro? Více se dočtete v jeho pravidelném sloupku - na straně 13 v aktuálním čísle Věstníku PFI.

Přeji Vám příjemné čtení nejen tohoto, ale i ostatních článků, a třeba i trochu inspirace pro oslavy nadcházejícího Beltinu.