článek byl napsán pro portál Bohyne.net
Čeští pohané se velmi často setkávají s nedostatkem česky psaných rituálních textů a literatury obecně. Přestože se situace neustále zlepšuje a postupně přibývají kvalitní knihy vydané v českých nakladatelstvích, stále ještě je nejdostupnějším zdrojem literatura zahraniční, převážně anglicky psaná.
Výsledek této situace je dvojí. První z nich, pozitivní, je výrazné zlepšení jazykových znalostí u osob, které se rozhodnou překonat jazykovou bariéru a pustit se do příslušných textů v angličtině či jiných jazycích. Tím se jim otevírá cesta nejen k informacím uvedeným v daných knihách, ale i možnost připojit se k některé ze zavedených novopohanských tradic a sdílet jejich zkušenosti nebo například podstoupit výcvik dané tradice. Mnozí z nich jsou navíc ochotni zajímavé texty překládat a následně zpřístupnit širšímu okruhu čtenářů – ať už zveřejněním na webu nebo třeba v pohanském časopisu.
Oba výše zmíněné faktory, tedy jak čtení zahraniční literatury, tak čerpání ze zdrojů zahraničních tradic však ústí v druhý důsledek, který už lze obtížněji zařadit na škále pozitivní-negativní. Tím je pronikání zejména anglických textů do rituálů českých novopohanů – ať již proto, že jsou používány pěkně sestavené a příjemně znějící invokace vyčtené v knihách, nebo proto, že lidé rituál organizující jsou vzhledem k výcviku a častému praktikování v některé ze západních zemí na používání daného jazyka mnohem více zvyklí.
Je ale používání jiného, než našeho domácího českého jazyka v rituální praxi pro české pohanství vhodné a přínosné? Nebo je vhodnější veškeré texty důsledně překládat? Názory na tyto dvě otázky se různí.
Pro zastánce angličtiny hraje značnou roli tradice jazyka v dané novopohanské tradici. Mnozí z nich též uvádějí, že použití cizího jazyka jim pomáhá vnímat daný okamžik více odlišně od běžného života a stává se tím posvátnějším. Příznivci používání cizích jazyků v rituální a magické praxi obecně tvrdí, že použití jazyka, který nejsme obecně zvyklí používat, navodí silnější soustředění na akt samotný a předchází tak sklouznutí do stereotypu u úkonů prováděných stejným způsobem u většiny rituálů. Bez ohledu na to, zda je v takovém případě použit některý z dnešních jazyků nebo jazyk archaický či mrtvý, zastánci tohoto způsobu se shodují v nutnosti pronášenému textu rozumět a ovládat jej natolik, aby bylo jeho použití nerutinní, ale zároveň nevyžadovalo věnovat správnému pronesení textu větší pozornost, než úkonu samotnému.
Jejich oponenti naopak vyzdvihují základní přednost překládání, případně tvoření originálních českých textů – srozumitelnost pro široký okruh českých pohanů. Vzhledem k tomu, že úroveň znalosti západních jazyků u českého obyvatelstva není na úrovni, kdy by většina lidí byla schopna bez problémů porozumět a komunikovat v angličtině či dalších jazycích, jeví se používání češtiny jako obecně efektivnější. Zejména starší generaci odkojenou pouze školní ruštinou může používání neslovanských jazyků odradit. I u jazykově vybavenějších lidí však může být bez předchozí přípravy porozumění jednotlivým textům obtížné, nejen vzhledem ke specifické terminologii, ale i z hlediska výslovnosti českých mluvčí.
V českém prostředí se tak stal proslulým dotaz, proč se v popěvku ukončujícím rituál zpívá „šťastné maso“ (v originále Merry meet – tedy šťastné shledání, výslovností podobné výrazu meat – maso), stejně jako rituální popěvek „Barely se valí dál a dál“ vzniklý špatným odposloucháním slova „balance“ a následným nahrazením výrazem „barrels“. Kromě těchto v podstatě úsměvných a nikterak závažných jazykových pochybení jsou však známy i vážnější případy, kdy kněz prováděl v cizím jazyce evokace bytostí do kruhu a prakticky nikdo z přítomných reálně netušil, co přesně je přivoláváno.
Rizika přijetí cizího textu bez řádného porozumění rovněž dobře demonstruje příběh jistého dětského sboru z období socialismu. V rámci mírového tažení tento soubor nacvičil pásmo písní z různých zemí světa, s kterým následně vystupoval při nejrůznějších příležitostech – do chvíle, kdy své pásmo předvedli delegaci ze spřátelené rozvojové africké země. Namísto obvyklého nadšení se totiž v tvářích delegace zračil značný šok, poté co něžné dětské hlásky spustily „tradiční africkou lidovou píseň“. Jednalo se totiž o tradiční válečnickou píseň a z dětských úst tak vycházela slova jako – ať váš dobytek pojde, nechť vaše pole přestanou plodit, ať jsou vaše ženy neplodné a vašim mužům změknou pyje.
Ačkoliv lze z uvedeného odvodit, že překládání do češtiny má oproti použití původního jazyka mnohé výhody, je pravděpodobné, že diskuse na toto téma budou ještě nějakou dobu pokračovat, než dospějeme k nějakému obecně uznávanému závěru. Inspirovat se v tomto směru můžeme i situací v jiných zemích, kde angličtina není domovským jazykem. Zajímavým tak může být třeba příklad brazilských wiccanů striktně překládajících veškeré materiály do portugalštiny – počínaje zajímavými knihami, přezpíváním tradičních chantů (rituálních popěvků) nebo materiálů k výcviku v tradici. Fakt, že i původní autoři textů jsou překládání nakloněni, potvrzují nejen bezproblémově udílené souhlasy s převáděním jejich textů do jiných jazyků, ale třeba i zkušenost jmenovaných wiccanů z Brazílie, jimž se podařilo dojetím rozplakat známou americkou autorku pohanské literatury Starhawk – poté, co jeden z jí napsaných popěvků přezpívali na své výroční konferenci v portugalštině.
0 komentářů:
Okomentovat