Kreativní spolupráce po pohansku

Po několika letech v pohanské komunitě jsem si poměrně dobře ověřila jednu věc - kritika, bez ohledu na to, zda je konstruktivní, odůvodněná nebo zcela zbytečná - je zde věcí velmi nevítanou. A je  jedno, jestli kritizujete či připomínkujete organizaci akce, uměleckou tvorbu a nebo třeba pohanský časopis. Jako kritici budete odehnáni, haněni, odkazováni do "patřičných mezí", nazýváni škarohlídy (či ještě hůře), vyzýváni k tomu, abyste si dané vyzkoušeli sami, a v horším případě se vám dostane "zasloužené odplaty". V lepším případě někdo potichu implementuje vaše připomínky poté, co udělá něco z dříve uvedeného. Všechny vyjmenované varianty (a několik dalších) jsem vyzkoušela na vlastní kůži.

I proto mě dost překvapilo zjištění, že i tam, kde by to člověk nečekal (a kde to dříve bylo poměrně nemyslitelné), mohou mít kritika a připomínky nejen své pozorné posluchače, ale také velmi pozitivní přínos.

Tápete, o čem mluvím? O práci na naposledy vydaném Věstníku PFI.

Nad ní se sešla skupina lidí, složená z části z těch, kdo pracovali i na dřívějších verzích, zčásti z lidí dosud nezapojených - a zčásti též z kritiků původní verze i jeho konkurenčního následovníka. Z pozice toho posledního přiznávám, že trochu s obavami. Celkem komplexní výčet toho, co mi na pohanských časopisech vadilo, už sestavil můj drahý muž, místo vyjmenovávání vás tedy odkážu přímo na jeho text.  A ano, měla jsem strach, že i tentokrát se dočkáme unylého patetického úvodníku, sáhodlouhého encyklopedického článku o jakémsi neznámém keltském božstvu, trochy špatných básní či divné povídky, upoutávky na koncerty dvou jakožekeltských kapel a celkového designu časopisu ve stylu hobití kroniky.

Pokud jste Věstník četli (nebo alespoň zběžně prolétli), víte, že žádná z mých obav se nesplnila. Věstník má čistý a přehledný design typově odpovídající běžným lifestylovým časopisům. Patosu ubylo, naopak přibylo osobních pohledů na věc, lehké ironie a vtipu, skvělých obrázků a zajímavých témat. A prozradím vám malé tajemství - nebylo to tak na "první dobrou".

V zákulisí se totiž kritizovalo a připomínkovalo, a to velmi mocně. Co pro mě osobně bylo velkým a příjemným překvapením je fakt, že vše vyřčené bylo bráno v úvahu a buďto rovnou přepracováno v daném duchu, nebo diskutováno k dalším krokům.

Ve věstníku tak najdete přesně dva texty, které prošly v podobě, v jaké byly původně napsány. Pokud jste počítali se mnou, pak víte, že celkem jich je ve Věstníku dvanáct. Jeden z dalších textů neprošel vůbec, jeden byl rozdělen na dvě části (pokračování se dočkáte v příštím čísle) a spolu s ostatními devíti poměrně výrazně předělán. Do některých textů se zasahovalo málo, některé byly zkráceny, proškrtány či lehce pozměněny, a část z nich byste v původní verzi skoro nepoznali - tak moc se úpravami změnily nebo rozšířily.

Připomínky, ač často podávány velmi přímým a nezaobaleným způsobem, nikoliv stylem "kdyby ses neurazil/a, já si myslím, že je to moc hezký článek, ale trošičku mi tam nesedí/chybí/přebývá...", byly velmi ochotně akceptovány a bylo na ně reagováno. Všechny texty byly před předáním korektorce vyvěšeny na společné nástěnce, kde si je všichni mohli přečíst a vyjádřit k nim svůj názor. Pod některými se objevily desítky komentářů (zpočátku obvykle nikoliv pochvalných) - a následovaly druhé, někdy i třetí a další verze článků. Tak dlouho, dokud nebyl spokojený celý redakční tým (což nakonec vždycky byl). Stejnému postupu neunikla ani následná sazba.

Výsledkem je Věstník, který je mnohem lepší, než by byla verze sestavená z původních, nepřipomínkovaných článků.Také verze mnohem bohatší, neboť část textů vznikla díky inspiraci jiným článkem nebo komentáři k němu.

Namísto tradičních klišé o velebení jakýchsi imaginárních předků a spojení se smrtí si tak můžete přečíst zajímavé úvahy o tom, že si sice spojujeme Samhain se zásvětím, ale zároveň se jako společnost bojíme a distancujeme od umírání. Že je hezké vzpomínat na předky, ale je dobré si zároveň uvědomit, že k nim patří i ti stále živí - a že mnohdy může být situace taková, že to velebení značně skřípe mezi zuby. Myšlenku o tom, že nejhlubší traumata často vznikají právě v rodině osobně považuji za velice důležitou. 

Pokud jste Věstník ještě neviděli, ráda bych vás pozvala k jeho přečtení. A pokud ano - a budete mít chuť se k němu vrátit, pak můžete při čtení přemýšlet o tom, jak ten který článek asi vypadal původně. A pokud tvoříte, vydáváte, vymýšlíte či organizujete - doporučuji vám naslouchat tomu, co vám říkají lidé kolem vás. Obvykle nemají špatné úmysly a popřemýšlení nad tím, jestli jejich názor náhodou nemůže přinést něco dobrého či důležitého vaší původní myšlence, může výslednému "produktu" jedině pomoct.

...

PS: Kromě několika textů a mnoha připomínek jsem také tou, která poslední číslo Věstníku vysázela. Až za mnou tedy opět někdo přijde s tím, že si to mám napřed vyzkoušet, než budu kritizovat:

a) odkážu ho na samhainový Věstník PFI 2013
b) pošlu ho do pr...tam kam slunce nesvítí

(kdo mě aspoň trochu zná, ví, že odpověď je za b), protože s podobnými typy obvykle nemá smysl diskutovat :-)

Havran znovu na scéně

Je podzim. Venku padá listí, když zaprší, tak to na chodnících klouže a mění se to v páchnoucí břečku. Počasí je na draka, a to ani ne tak na pouštění, jako spíš, že by ho jeden nějakému tomu drakoušovi bez milosti předhodil namísto obvyklé panny k úplňkové večeři. Ráno musím na autě škrábat omrzliny předního skla a po dálnici se válí mlha. No prostě děs.

A do toho Samhain. Svátek mrtvých, začátek keltského roku, otevřené brány mezi světy, bla bla bla...

Zajímá Vás, jaké kacířské myšlenky má Havran ohledně Samhainu? Dočtěte si jeho sloupek na straně 11 v novém Věstníku české pobočky Mezinárodní pohanské federace. Zdarma ke stažení na http://bit.ly/1b2EQDQ 

Jak se píše rozhovor

zdroj

Po poetickém článku z minula ještě chvíli zůstaneme u psaní a toho, jak to správně dělat a nedělat.

Rozhovory se zajímavými pohany a dalšími lidmi bývají oblíbenou součástí pohanských věstníků, časopisů a stránek s články. A já je zase nemám moc ráda. Tedy spíš vůbec.

Na úvod by se slušelo říct, že nemám moc ráda ani rozhovory v běžných periodicích, neboť mi obvykle připadají rozvláčně nudné, avšak i přesto obvykle splňují alespoň základní pravidla, takže se to tak nějak dá číst.

Základním pravidlem rozhovoru jako stylistického útvaru totiž je: nepřepisovat reálný rozhovor slovo od slova jako policejní výslech. Pokud se novinář rozhodne sepsat interview, obvykle si o dotazovaném, případně předmětu jejich rozhovoru, zjistí nějaké informace a připraví si témata, která mu v souvislosti s nimi připadají zajímavá. Následně se spolu ti dva sejdou a povídají si - dříve si u tohoto rozhovoru novináři psali poznámky těsnopisem, dnes obvykle celé povídání zaznamenává nahrávací zařízení. Debata těch dvou se může držet novinářem zvolených témat, může se o něco rozšířit či zcela změnit směr, pokud zpovídaná osoba nakousne nečekané zajímavé téma, a nebo skončit úplně jinde, pokud ji novinář nechá, aby se rozkecala, kam ji napadne. Ani jedna z uvedených variant není sama o sobě úplně špatně.

No jo, ale kde se pak tedy vezme ten rozhovor? Otázky, na které dotyčná osoba odpovídá?

Odpověď je jednoduchá - autor článku si je prostě sestaví zpětně na základě záznamu společného povídání. Někdy bývá zvykem nechat jej zpovídanému autorizovat, ale není to pravidlem.

Zdá se vám to na hlavu postavené nebo napůl vylhané? Předávat čtenářům na papíře rozhovor, který v daném sledu vlastně nikdy neproběhl? Vítejte za branami publicistiky.

Tímhle způsobem může autor udělat zajímavý rozhovor i s někým, kdo reálně působí spíše jako uspávač hadů. Vyhne se jednoslovným odpovědím na třířádkové otázky (pokud ona jednoslovná odpověď není způsobem, jak vyjádřit třeba důrazný souhlas, či nesouhlas nepotřebující dalších komentářů). Může zcela vypustit otázky, na které odpověď zpovídaného nebyla zajímavá, stejně tak "položit" další, které původně vůbec neměl v plánu, ale možná jsou mnohem zajímavější, než to, o čem původně napsat chtěl.

Jak to tedy vypadá v praxi?

Představte si, že máte udělat rozhovor se známým chovatelem ježků. Doma si připravíte otázky a vydáte se na smluvenou schůzku. Na trochu vyhrocenějším příkladu si ukážeme, jaký rozdíl bude mezi rozhovorem přepsaným slovo od slova - a tím, který napíšeme "až potom".

Příklad první:

Pane Jarabáku, jste naším nejznámějším chovatelem ježků. Jak jste se k jejich chovu dostal a proč se zrovna ježci stali vašimi oblíbenci?

Víte co, já vlastně ježky vůbec rád nemám, jsou to děsně tupá zvířata a navíc dělají hrozný kravál. Já bych to doma vůbec nechtěl, ale první tři ježčata přitáhla kdysi manželka, když jim na silnici přejela ježčici a děcka řvaly jak pominutý, že tam chudinky umřou. A pak to řekly ve škole, a od tý doby mi to sem furt někdo nosí. Mě ježci opravdu vůbec nezajímají a mám je tu jen z povinnosti. Všichni mě mají za chovatele ježků, ale níkdo už neví, že mám támhle na zahradě ledního medvěda. To je moje oblíbené zvíře!

A kolik ježků jste tu měl nejvíce naráz?

Já to radši moc nepočítám, ale asi 30. Občas nějakej zdrhne nebo někam zmizí

A co na chov ježků ve velkém říká vaše rodina?

No jak už jsem říkal, kdyby mě do toho netlačila, neměl bych tu ani jedinýho..

Čím ježky krmíte a co má takový ježek nejraději?

Manželka jim kupuje konzervy pro kočky, ale mně přijde, že sežerou skoro všechno. Co mají nejradši fakt nevím a ani mě to nezajímá.

Slyší ježek na jméno?

Podle mě jsou hluchý jako poleno, a navíc netuším, proč bych jim měl nějaký jméno dávat.

A dá se takový ježek vycvičit? Nebo chovat jako domácí mazlíček? Musí se mu vyčesávat bodliny?

Děláte si ze mě srandu? Proč bych to měl vůbec zkoušet?

A jak takový ježek souloží? Nemá pak sameček od samičky popíchané bříško?

Vy máte teda dotazy. Copak já vím? Vždyť nepoznám samce od samice.

A otázka na závěr, která by jistě zajímala naše čtenáře: jak vypadají "ježkovy oči"?

Takový malý černý.

Uznávám - pravděpodobnost, že se předpřipravený rozhovor zvrtne až takhle není velká, ale i v menší míře to dokáže výsledku řádně uškodit.

A teď si představte tu druhou variantu. Autor si s "chovatelem ježků" sedl ke kávě a hodinku si povídali o tom, jak je to s těmi ježky a tak vůbec. Zmínka o ledním medvědovi samozřejmě nezůstala bez povšimnutí, stejně tak trochu vyhrocenější odpovědi na téma "blbí ježci" byly ve finále poněkud učesány.

Příklad druhý:

Pan Jarabák je ve svém okolí známý jako chovatel a zachránce ježků. Doopravdy ovšem chová ještě zvíře mnohem zajímavější.

Pane Jarabáku, jak jste se vůbec dostal k chovu ježků, díky kterému vás zná celé okolí?

Já jsem původně ježky vůbec chovat nechtěl. Ale jednoho dne přinesla manželka domů tři ježčata, která s dětmi našli na silnici bez matky. Bály se, že by samy zahynuly, tak jsme se je rozhodli odchovat doma. No, a děti se pochlubily ve škole, a od té doby nám je sem lidé z okolí nosí.

Vaše rodina se tedy k chovu ježků staví vstřícně?

Abych pravdu řekl, stará se o ně hlavně manželka, která je krmí a připravuje na vypuštění do přírody, když dost vyrostou. Ona se jich ale trochu bojí, takže od lidí je přebírám já, proto si všichni myslí, že jsem nadšený chovatel. Ale jinak je to všechno na mojí ženě. Děti jim tam občas nosí pamlsky a snaží se jim dávat jména.

Vy ovšem na zahradě chováte ještě jiného neobvyklého mazlíčka. Povíte nám o něm něco?

Vzadu za domem máme výběh s ledním medvědem. Není to tak úplně mazlíček, musí se s ním zacházet opatrně, přece jen je to divoká šelma. Tomu narozdíl od ježků kočičí konzervy nestačí, měsíčně toho spořádá asi tolik, co čtyřčlenná rodina.

A jak jste se vůbec dostal k chovu tak neobvyklého zvířete, jako je lední medvěd?

No, to je docela veselá historka. Objednali jsme si kdysi do firmy na prodej kontejner psích granulí a piva z Aljašky. No, a když jsme ho ve firmě na dvoře otevřeli, vyběhlo z něj lední medvídě. Nějak se dostalo do těch konzerv s pivem, roztrhalo pytle granulí a prostě tam tu plavbu na téhle stravě přežilo. Snažili jsme se ho udat do zoo, ale nikde na něj neměli místo. Tak jsme se domluvili s veterinární správou a postavili mu výběh u nás za domem.

To je úžasný příběh. Ale zpátky k ježkům - prozradíte nám o nich na závěr něco zajímavého?

To by byla asi zase spíše otázka na manželku, ale řeknu vám, co se stalo našim dětem. Večer je vytáhnul ven děsný kravál kolem domu. Ježci totiž hrozně dupou a ten večer se jim podařilo utéct z výběhu. Tak běhaly kolem s baterkama a hledaly původ toho randálu, ale pořád nic. Až ten nejmladší posvítil baterkou do trávy a zařval: "Ježkovi voči!" To bylo totiž to jediné, co bylo z ježka vidět.

Budete-li tedy psát rozhovor, nebojte se v rozumných mezích zapojit svou fantazii a vymyslet ho tak, aby byl literárně čtivý. Pokud nejde o rozhlasové interview v přímém přenosu, můžete si to dovolit (i rozhovory do rádia se sestříhávají, pokud jsou připravené předem). Pokud si podobnou praxí nejste zcela jistí, vždy máte před publikací možnost požádat zpovídaného o schválení vaší verze článku a případné připomínky.

PS: kdo zná mou profesi, možná tuší, že historka s medvědem není tak zcela smyšlená. Ve skutečnosti šlo o kontejner piva a granulí z Kanady, a na dvorek české firmy vyběhl medvídek mýval. Po odchytu pobýval v pražské zoo, kde ho sponzorovala česká pobočka rejdařství MSC, v jejichž kontejneru méďa do Čech přicestoval.

Proč nejsem fanynkou pohanské poezie

zdroj

Když se řekne pohanská poezie a dodá se k tomu moje jméno, případně se zmíní tým Bohyně, to první, co většinu "zasvěcených" napadne, je Havran - alias parodující básnická sbírka Havran blije. Z pohanských veršů si obvykle tropíme žerty, básně mnoha autorů nazýváme vogonskou poezií a vůbec k ní tak nějak postrádáme úctu. Pro dnešek se od podobných zvyků zkusím oprostit a uvést na pravou míru, co že se mi to na ní vlastně nelíbí.

Nejkratší vysvětlení by stručně sdělilo, že prostě není dobrá. Leč to je samozřejmě otázka diskutabilní, svádějící k hodnocení líbí/nelíbí. Co je na ní tedy konkrétně špatně?

V první řadě je vidět, že její autoři obvykle neovládají techniku. Pokud chcete namítnout, že to přeci není to nejdůležitější a zásadní je pocit, který báseň vyvolá (nebo který vyvolal onu báseň), zkuste tento článek přečíst až do konce. Ano, samozřejmě existují formy a autoři ignorující rytmus, rýmy a další pravidla. V první řadě by se hodilo podotknout, že jich není mnoho - a ještě méně je těch, kteří jsou v daném žánru úspěšní. Poezie, která postrádá své základní prvky musí opravdu zaujmout svým obsahem - a k tomu opravdu nestačí, že se autorovi líbilo, jak venku chumelí, mrzne a všude je bílo. Je potřeba myšlenky, která je originální, nutí čtenáře zamyslet se, zasnít, představit si...

Zkuste třeba tuhle:

Okno je skleněná loď,
připoutaná k břehům mé světnice.
Mladý námořník nepotřebuje sedmimílové střevíce.
Vsedne a odjede;
každou chvílí
urazí očima dychtivýma deset tisíc mílí
nad mořem
po nebi krásném a širokém.

Autorem tohoto úryvku je Jiří Wolker. Na jeho básně, třeba obligátní Poštovní schránku (též ve volné verši), si jistě vzpomenete ze školy. Každá z nich ovšem oplývá právě originální myšlenkou, specifickým pohledem na něco tak obyčejného, jako je třeba schránka na dopisy. Troufli byste si na podobný počin? Mimochodem, i jmenovaný Wolker uměl tvořit v souladu s klasickými pravidly:

Kavárna „Bellevue" je říše 
stavěná z hudby, tepla a plyše, 
z oken má vysoké, průhledné hranice, 
které ji dělí od zmrzlé ulice. 

Opět neotřelý pohled autora. Přiznejme si, že báseň podaná stylem..

Kavárna "Bellevue" je pěkná,
jsou tam gaučíky, teplo a hraje piáno.
Má velká čistá okna
a venku hrozně mrzne

...by asi čítankám za zmínku nestála.

S čímž celkem úzce souvisí další "podmínka" dobré poezie, a tou je zvukomalba a práce se slovy. Kamarádka kdysi předala Pohanskou kytici své známé, pro kterou byla poezie nikoliv pouze koníčkem, ale také vystudovaným oborem. Rychlým předáním textů vhodnému počítačovému programu zjistila, že autoři si bohatě vystačili se slovníkem základních 10.000 slov. To je aktivní slovní zásoba dospělého člověka (pasivní je uvádena jako 3x-6x větší) - tedy autoři v podstatě použili stejný jazyk, jakým běžně mluví. No jo - ale když vezmeme do ruky nahodilou básnickou sbírku - obvykle v ní velmi rychle najdeme slova, která sice známe, ale běžně nepoužíváme, stejně tak velmi neobvyklá spojení.

Opět ukázka, tentokrát pro odlehčení Karel Plíhal:

Prochází bytem, rádio ho vzruší,
z lampy má hrůzu, už ho dobře znám,
mlčíme spolu v esperantu duší,
někdy mám pocit, že jsem to já sám.

Co říkáte třetímu řádku, líbí? Tohle jsou slova a spojení, kterým rozumíme, ale v běžné řeči se neobjeví. Slova, která přesně vyjádří něco, pro co nemáme jednoduchý termín, a dovedou to popsat tak, že to nezní obyčejně. "Rozumíme si beze slov" má sice v podstatě stejný význam, ale za duši vás to prostě nechytí.

Se slovy se dá pracovat i jinak, i s těmi obyčejnými. Na stylistické figury z hodin literatury si mnozí možná ještě vzpomenou. Namátkou:

Aliterace: 
Poslyšte příběh  pěkně ponurý

Anafora:  
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.

Polysyndeton:
A kouše a drápe a trhá a rve a štěká.

Kakofonie:
A jako venku šedý mrak
dál – dál se rozestírá:
tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá. 

Paronomázie:
Slavme slavně slávu Slávů slavných
rejděte rejdivý rej


Slova jsou poměrně obyčejná, ale pokud si je přečtete, nejlépe nahlas, jejich zvuk vás jasně přesvědčí o tom, že čtete poezii a ne třeba včerejší Hospodářské noviny. Pro další inspiraci stačí otevřít třeba Literaturu v kostce a věnovat pár minut četbě teorie.

Společně s pravidelnými rýmy a verši pak činí poezii libozvučnou, což je (nebo by měla být) v podstatě její základní vlastnost. Experimenty s porušováním těchto vlastností jsou sice povolené, ale musí se to umět. Těžko totiž můžete porušovat něco, co vlastně vůbec neovládáte - pak to není porušování pravidel, ale plcání se v pokusech.

Poslechněte si třeba tohle:

Naprostá klasika, tradiční práce s rýmy, rytmy a vším, co k tomu patří?

A teď zkuste tohle - stejná kapela, stejný autorský tým. 

Je to úlet, ale dá se to poslouchat, možná to místy vyloudí úsměv - a poznáte v tom, že autor pravidla zná, ale rozhodl se s nimi moc nezatěžovat, záměrně. 

U autorů pohanské poezie to vyznívá spíše tak, že se s nimi dotyční nezatěžují, protože to prostě neumí. Což je trochu škoda, protože technika se samozřejmě dá naučit, pokud pro ni člověk nemá cit tak nějak od přirození. A dobrá zpráva pro nadějné autory je ta, že se dá naučit mnohem snáze, než onen cit pro poetično a vidění světa ve světle, které svádí k psaní básní.

Bohužel i nemnohé pokusy o psaní v rámci dané formy byly chyceny tak říkajíc za nesprávný konec. Vzpomeňme třeba první díl kurz bardění na POF - zadaná forma - haiku. A to ještě ve své nejznámější, byť značně nekomplexní formě, tedy pouze s dodržením počtu 5-7-5 slabik, bez zmínění dalších pravidel, které jsou pro opravdové haiku zcela neopominutelné.

Kolik se toho na takovém haiku naučíte? No, mnoho ne. Možná tak vtělit myšlenku do tří řádků.

Pro nácvik techniky existuje spousta vhodnějších forem. A nemusí to být nezbytně oblíbený jambický pentametr, kteří mnozí vytáhnou při zmínce o podobném cvičení jako to první, na co si vzpomenou. Ten je totiž pro češtinu značně netypický, respektuje přízvučnost obvyklou v angličtině. Mnohem vhodnější je třeba češtině vlastní daktyl.

A ještě jedna věc by pohanským poetickým pokusům prospěla  a to otevřenější vztah k připomínkám (i kritice, chcete-li). Pokud autora někdo upozorní, že v obecně dobře postavené básni někde nevychází rytmus, je to příležitost. Příležitost udělat to lépe, dotáhnout do zdárného konce kousek, který jemu samotnému unikl. Ta se dá využít - a nebo zabít a nechat báseň bez žádoucího dotažení napořád.

Většina kritiků se k pohanským básním nestaví odmítavě proto, že by neměla ráda jejich autory. Spíše proto, že většina této tvorby se prostě s potěchou číst nedá. Což je trochu škoda vzhledem k tomu, v jakém množství je produkována, mohlo by se zdát. Doopravdy to však může být ještě trochu jinak.  Ani dobří, oceňovaní a publikovaní autoři obvykle nevydávají vše, co kdy napsali. Prostě píší a píší a píší - a spousta toho, co napíší nakonec skončí na dně šuplíku nebo odpadkového koše. Ale to, co vyjde, jsou básně, které v té záplavě textů zbyly, protože jsou doopravdy dobré. A občas není od věci, když ono třídění provádí někdo jiný, než autor sám.

Pro příklad není třeba chodit daleko. Takového Jana Nedvěda jistě znají všichni a ač si o jeho tvorbě můžeme ve svých dospělých letech myslet ledacos, kdo má za sebou skautskou, trampskou či jinak podobnou minulost, nejspíš na tom vyrostl taky a na pár oblíbených songů by si ještě vzpomněl. To nejlepší z jeho tvorby najdeme v repertoáru Brontosaurů - protože tam měl za sebou celou kapelu, jejímž sítem hned tak nějaká ptákovina neprošla a traduje se, že většina toho, co tehdy napsal, letěla okamžitě do koše (kdosi mi tvrdil, že průměrný poměr vycházel na 80 vyhozených ku 1 nazpívané, ale to už může být informace z říše mýtů). Později začal hrát jenom s bratrem, přes kterého prošla o dost větší porce psaného materiálu - a na rovni textů je to poznat. Jak je to s kvalitou jeho tvorby aktuálně, když hraje úplně sám a také si písně sám píše a vybírá můžete posoudit sami. Nastala změna v tom, že už není schopen napsat slušnou píseň a pod vlivem stařecké senility plodí neposlouchatelné ptákoviny? Nejspíš ne, jen už ho nikdo nenutí psát lépe.

A takhle, milé děti, jistě dopadnout nechcete.... :-)

Poezie v pohanství jistě má své místo - probouzením inspirace začíná prakticky každý výcvik v tradici, chanty a vznosné invokace jsou vítanou součástí našich rituálů. Ale i přesto máme velmi málo opravdu používaných a obecně známých českých chantů a rituálních textů - protože pokud neumíte pracovat s rytmem, rýmem a dalšími jazykovými prostředky, dobrý chant vám z náladové básně s volným veršem prostě nevzejde.

Nestálo by tedy za pokus přistoupit k psaní poezie nejen se záměrem vypsat se z toho dokonalého pocitu z odpolední procházky, ale třeba i s cílem naučit se to dělat pořádně?

Víkend pro ženskou sílu

zdroj

První víkend pro ženskou sílu je za námi, tak proč ho trochu nezhodnotit.

Společně s Dínen jsme tentokrát (snad konečně alespoň trochu poučeny z Witchcampu) zařadily na program "jen" pět bloků, které jsme v čase dvou dnů skutečně všechny stačily zrealizovat. Kdo byl na Witchcampu a ví, jak vypadá standardní přednáškový mód Dínen a jejích encyklopedických znalostí, je mu jasné, že to nebylo jednoduché :-)

Pro náš první víkend jsme zvolily programovou skladbu, kterou máme již dílem dobře vyzkoušenou z předchozích let, dílem poskládanou z interních cvičení dianické wiccy a zčásti též z naší osobní praxe.

Začaly jsme "stručným" seznámením s konceptem ženské mysterijní praxe a společně probraly některé zajímavé tituly tématicky korespondující literatury. To vše, v duchu často připomínaných dávných ženských zvyků, jakými je povídání nad společným draním peří, za současné výroby osobních menstruačních náhrdelníků. Pro tuto činnost Dínen vyplenila svoji velmi bohatou sbírku korálků, kamínků, přívěšků, šňůrek, prstenů, mušlí a dalších drobností, za které by se nestyděla ani nejdomýšlivější straka, a nabídla ji k volnému použití všech zúčastněných. Během sobotního dne tak vzniklo několik originálních náhrdelníků, které byly navzájem velmi odlišné (stejně, jako jejich majitelky), přestože byly všechny vytvořeny se stejným účelem a víceméně za dodržení stejných pokynů. Ve chvílích volna mezi programovými bloky se nezastavila ani speciální tužka na vyrývání do skla, s jejíž pomocí vznikaly skleněné kamínkové runy a další amulety.

Po obědě připraveném ve stylu "dámského porna" jediným mužem na víkendu přítomném (které po něm následně ještě uklidil nádobí :-) a krátké pauze na slehnutí (kdo ví, jak se u nás jí, nediví se, že jí bylo třeba) jsme se vrhly na dámskou aromaterapii.

Workshop byl původně připraven s přihlédnutím ke specificky ženským potřebám, ovšem vzhledem k zájmu účastnic o širší úvod do problematiky se protáhnul na celé odpoledne. V jeho průběhu jsme si popovídaly o deseti základních olejích,  probraly zhruba patnáctku dalších zajímavých olejů a nakonec probraly oleje a směsi zabírající na témata vlastní zejména ženám. Na závěr si každá žena namíchala jednu nebo více vlastních směsí, ať už na neduhy zdravotní, nebo na spíše duchovní záležitosti.

Závěrem sobotního večera byl ženský kruh s osobním rituálem menarché (první menstruace). Po přiblížení dianického konceptu Pěti mystérií krve a povídání nejen o tom, jak v dnešní společnosti pozitivně laděné rituály přechodu chybí měla každá ze zúčastněných žen možnost prožít opožděně svůj vlastní rituál menarché, korunovaci a přijetí mezi ženy, jež jí v roli sudiček popřály mnohé dary do dalšího života. Pro tentokrát jsme zvolily rituál inspirovaný Katinkou Soetens a sesterstvem Avalonu, který je méně katarzní, než náš vlastní rituál praktikovaný v rámci cyklu Pěti mystérií krve. I tak však tradičně otevřel některé více či méně zapomenuté rány, které tak po vytažení na světlo dostanou příležitost ke svému zacelení.

Nedělní dopoledne jsme věnovaly šamanské práci. Po úvodu do základů i pokročilejších šamanských technik Dínen všechny seznámila s konceptem Blood Shamanism, tedy šamanismu věnovanému specificky ženské práci, přiblížila princip šamanského cestování těm, kdo s ním neměly předchozí zkušenost a rozšířila povědomí o principech bezpečného cestování a návratových pojistkách. Po velmi uceleném úvodu následovaly dvě šamanské cesty - první s cílem nalézt svého průvodce pro cesty za ženskou silou. Po úspěšném návratu (jeden z průvodců se dokonce přišel podívat přímo do kruhu ve své světské podobě) následovala druhá cesta, hledající původ a zdroj ženské síly každé z nás, spojená se zasvěcením menstruačního náhrdelníku a hledáním zbloudilých kousků naší duše.

Závěrečným workshopem byla již několikráte osvědčená a oblíbená tantra. Po ukázce ženského a mužského dechu jsme si vyzkoušely, kterak jejich sílu využít i v čistě ženském kruhu - z čištění a nabíjení. Pokračovaly jsme mantrováním tradiční ženské slabiky MA, a nechávaly vibrace z jejích alikvótních tónů  rezonovat ve spodních čakrách.

Na závěr byl pro každou ženu připraven malý tantrický rituál dávání a přijímání (známý též pod krycím názvem "Rozplynout se v nekonečnu"), ze kterého se žádné ze zúčastněných nechtělo "vracet zpět".

Celý víkend byl jeho účastnicemi hodnocen velmi příznivě a v příštím roce tak jednoznačně plánujeme jeho pokračování. Zároveň náš utvrdil v přesvědčení, že naše nápady na víkend s tantrou a šamanský víkend patří k těm, které by měly být zrealizovány. V příštím roce se u nás tedy máte na co těšit :-)

Pohanství jako životní styl

Nedávno jsem byla díky tajnému spolku s veřejnou působností upozorněna na další video vlogerky Daraiji, v kterém popisuje pár věcí, které si nedávno pořídila. Na samotném videu není ni zásadně zvláštního, zajímavá je ale debata, která se kolem něj strhla na FB stránce Jsem pohan a jsem na to hrdý.

Několik "ortodoxních" pánů se video rozhodlo označit za parodii na pohanství, dětskou hru na čarodějnictví a Harryho Pottera. Nákup byl postupně označen za manifestaci materialismu a výsměch pohanství, případně přirovnáván ke zvaní božstev na čajové dýchánky a chlubení se tím na internetu. Poměrně střízlivé předměty byly vysmívány zhruba stejně, jako kdyby dotyčná slečna ukazovala plastovou králičí hůlku.

zdroj

I když zrovna tahle je překvapivě funkční :-)

Osobně mě materialismus u mých souvěrců v nejmenším nepohoršuje, sama se hlásím k sesterstvu strak číhajících na nejmenší záblesk něčeho pěkného, co by se mi mohlo hodit do rituální sbírky. A ta už čítá nemálo položek nejrůznějšího původu - z obchůdku s magickými věcmi pocházejícími z americké sériové výroby, z oddělení kuchyňských potřeb a svíček v Ikee (víte, jak skvěle funguje odpěňovačka používaná jako sítko na kadidelnici?), z dovolené v Řecku, kde se mi podařilo do letadla propašovat 80 kg zavazadel bez příplatku...a tak dál. Když se člověk dobře dívá, krásné rituální pomůcky a tématické dekorace leží skoro všude.

zdroj

Ne, že bych se bez čehokoliv z toho neobešla - při své rituální praxi i kdykoliv jindy. Začínala jsem kdysi zcela bez pomůcek a dodnes mi tenhle způsob práce v mnoha směrech vyhovuje nejvíc. Vlastní ruce, mozek, představivost a intuice dokáží všechno, co je potřeba a veškeré rituální nástroje jsou v podstatě jen něčím, co je pomůže usměrnit, povzbudit či posílit.

Proč si tedy něco takového vůbec pořizovat? Ze stejného důvodu, z jakého si domů pořizujeme jiné pěkné věci. Možná jste puristé, kterým stačí ke spokojenému životu bíle vymalovaný byt, postel, skříň na oblečení a kuchyňská linka. No, já ne - odebírám dva časopisy o bydlení a designu, ujíždím na stylových kuchyňských spotřebičích a na poličkách v knihovně se kromě stohů kuchařek, beletrie i tématických příruček práší i na nejrůznější dekorativní předměty. Nejsou k životu potřebné, ale vypadají dobře.

A stejně tak dobře vypadá i má rituální sbírka, která mi tak umožňuje vytvářet krásně vypadající oltáře k nejrůznějším příležitostem. Že je to marnivé a zbytečné? Možná, ale rozhodně ne ojedinělé. Vzpomínáte na Scotta Cunninghama a vzpomínky na jeho první velekněžku, která k svátkům kola roku tvořila překrásné oltáře - z nichž si některé dokázal i po letech vybavit? Pokud ne, podívejte se do nechvalně známé "keltské magie Wicca" :-)

zdroj

Vizuální efekt není u rituálů nezbytný pro jejich funkčnost, ale dodá jim další vítaný rozměr. Ani to však není jediný důvod, proč si do své výbavy něco pěkného pořídit. Stejně jako si křesťané věší ve svých domech kříže a svaté obrázky, i v pohanských domácnostech, alespoň těch, kde již došlo ke "coming-outu", se běžně vyskytují sošky a obrázky božstev, patronů, totemových zvířat a dalších souvisejících propriet. 

A dává to smysl - víra totiž (jak je často zdůrazňováno) není víkendovým koníčkem ani zajímavou náplní pro volný čas. Je to životní postoj, který se tak nezbytně promítá do životního stylu každého pohana, který to s ní myslí vážně.

A mimochodem - z mnoha kritických komentářů mi skrytě zaznívá jedna věc - a tou jsou peníze. Jsou mezi námi tací, kteří si mohou dovolit kupovat "zbytečné tretky", které si jiní nemohou dovolit. A mnohdy je jednodušší skrýt jedovatou slinu závisti pod kritiku a opovržení, než si přiznat, že na něco takového prostě nemám.

Neberte ty vlogy tak vážně…

Přiznávám, že čarodějnické/pohanské/magické vlogy v zásadě nesleduji, poněvadž mě to nebaví (nechť si to nikdo nebere osobně, vlogy mě obecně neoslovily – a to se pohybuji v komunitě, kde jsou poměrně běžné). V rámci obecného přehledu jsem se podívala na video Daraiji, ve kterém světí nasycený solný roztok a pár videí od Correymah, něco málo ze začátku a naposledy část toho o rituálu (nedokoukala jsem ho, nějak mě to nezaujalo).

Jestli teď čekáte hejtovací článek na téma kvality, tak se obávám, že budete zklamaní. Ale vzhledem k tomu, že jsem se zase nachomýtla k bitce na téma: je třeba to recenzovat a kritizovat, nemůžete je prostě nechat žít vs. bez zpětné vazby nebude dosaženo zlepšení a budeme plakat nad nekvalitou zdrojů, nějak jsem pocítila chuť k tomu něco říct.

Bod jedna – ta videa nejsou zlá, mají obsah, jsou poměrně věcná, obsah je prakticky použitelný (to, že já sama to často dělám značně jinak mě nijak neuráží a i když bych asi pro posvěcení nesytila vodu solí dávkovanou plastovou lžičkou, s dobrým záměrem to stejně fungovat bude, takže co).

Bod dva – ano, recenze, případně kritiky můžou pomoct k tomu, aby to bylo ještě lepší. Mít naprosto úžasná pohanská videa v češtině by jistě bylo super. Mít aspoň nějaká je taky super :-)

Na stranu druhou – právě díky recenzím se spousta lidí dozvěděla, že vůbec nějaká videa na tohle téma existují.

Bod tři – ač se jedná o tématické seriály, které v podstatě “učí” něco z čarodějnické praxe, není to kurz. I když třeba již téměř dvousetdílný seriál o eklektickém čarodějnictví by do pravidelně sledujících patrně stihnul narvat základní znalosti a dovednosti. Každopádně – požadovat po vlogerkách nějaké zásadnější znalosti či zkušenosti mi přijde trochu mimo (tím netvrdím, že je nemají) – pokud vědí něco o tom, o čem mluví, za mě je to OK.

Bod čtyři – přijde mi, že dva komentující pánové jsou sice věcní a objektivní, ale mají tak trochu přehnaná očekávání a příliš “profesionální” představy o tom, jak by to mělo vypadat.

Vlog je navíc v našich končinách stále ještě žánrem relativně novým, a většina lidí vůbec netuší, jak to vlastně vypadá – no schválně, kolik vlogerů znáte a sledujete?

Proč si to myslím? Podívejte se na tohle:

Strašné, brutální, neprofesionální, roztahané a tak dále?

No, dotyčná patří k nejoblíbenějším českým beauty-blogerkám, její videa odebírá přes 6000 lidí (nezanedbatelná část si je pouští přes blog, takže odběr kanálu nemají) a právě tohle odkazované video vidělo skoro 10.000 lidí. Její ostatní videa mají obvykle podobnou délku a ukecaná jsou velmi obdobným způsobem.

Takže – sice se vám z toho asi vyrazí vyrážka až na zadku, ale lidi to maj rádi :-) (PS: jak mi vlogy k srdci nepřirostly, tohle si občas na pozadí pustím)

Takže – nechtějte po vlozích (že to zní strašně?), aby byly něčím, čím nejsou a možná ani nemají ambice být. Ale jinak o nich klidně mluvte dál – rozšíření řad veřejně působících pohanských celebrit má něco do sebe ;-)