Sváteční poetično

zdroj

Známe to všichni. Ze starých knížek, časopisů i předrevolučních vysílání televize - poetické popisy ročních období a toho, co se zrovna děje venku. Královna zima se halí v hermelínový plášť, stromy oblékají zelený kabátec a vítr prohání draky po obloze. No, proč ne.

Mám v tomto směru jen jedinou prosbu - než podlehnete vábení vzletných popisů přírodních jevů, buďtě od té lásky a dobroty - a podívejte se z okna.

Jinak vám totiž místo zamýšleného vznosného popisu vyjde něco, co jste rozhodně nechtěli. Klišé.

Jako třeba tohle:

"Přichází nejtemnější a nejsychravější část roku, kdy se vítr zlověstně prohání holými korunami stromů a slunce schované pod těžkou šedou dekou nemá na lidi vůbec náladu. Vzduchem se nese vlhká studená vůně bahna a krákání vran kroužících nad poli zvěstuje příchod zimy."

Ano, nejtemnější a nejsychravější část roku pravděpodobně vskutku přichází a dá se předpokládat, že koncem roku skutečně dorazí. Nicméně - teplejší listopad už meteorologové dlouho nezaznamenali, venku se dá pořád ještě courat v tričku a většina listí je ještě na stromech. Studená vůně bahna se vzduchem nenese, pokud se zrovna nenacházíte na okraji močálu. Za poslední měsíc pršelo asi dvakrát a to ještě nijak vydatně (dokonce mi venku vadne mrkev). Pole mám hned za stodolou, ale vránu v okolí taky ani jednu...

Dlužno říct, že autor citátu výše není v podobném přístupu zdaleka jediný. O Lughnasadu jsme se pro změnu dozvěděli, že

"je čas radosti a hojnosti. Země nám přináší plody krásného a teplého léta, obilí už je sklizeno."

Kombajny sice na polích řádily ještě tři neděle poté, ale co už, že? (radostně se tvářícího zemědělce jsem v okolí taky ještě neviděla, nicméně to bude spíš v naturelu, než v otázkách sezóny).

Co dodat?

Nesnažte se zase tolik. Napsat dobrou úvahu o ročním období, aktuálním svátku na Kole roku a s tím souvisejícími věcmi můžete i poměrně normální mluvou.

Většina pohanů sice vnímá zemědělský podtext Kola, nicméně pro ty, kdo žijí v pražském paneláku a pěstují maximálně balkónovou zeleninu, hlášky o klasech a vránách na polích nikterak zásadní hodnotu nemají. A ti, kteří obhospodařují vlastní latifundie, nebo mají k zemědělským aktivitám blízko jiným způsobem, budou nad podobnými výlevy řvát buďto hrůzou, nebo smíchy.

A za to snaha o poetické psaní asi opravdu nestojí.

Samhainový Havran

Zima se nám přiblížila. Zatímco zdivočelí pohané štípou dříví na zimu, trhají ze stromů poslední jablka a zakládají v demižónech zárodky kvasu k obveselení za dlouhých nocí plných divokých příběhů, pohané domestikovaní otáčejí kohoutky radiátorů doleva a v obýváku bez televize popíjejí k podvečerní meditaci svařák. Ti první považují ty druhé za zhýčkané bačkory, ti druzí ty první za romantické magory. A teď si z toho vyberte.

Zajímá vás, co si Havran skutečně myslí o pohanech z města a z divočiny? Nalistujte si stranu 14 v novém čísle Věstníku PFI!

Další dávka "umění"

zdroj

Zabrousíte-li náhodou na stránky některé ze soutěží o nejkrásnější nevěstu, určitě mezi zaslanými fotografiemi naleznete několik ženštin zvěčněných kreativním fotografem v "originální" póze odborně zvané "támhle nahoře něco je".

Obdobně monotématické pojetí mají i tři Airisovy fotografie zveřejněné v oddílu Pohanská tvorba v posledním Kolovratu. Zlé jazyky by jej mohly nazvat třeba "čumím do blba". Nicméně buďme trochu konstruktivnější...

V první řadě by se asi slušelo zmínit, že vzletný název z fotky z výletu umění neudělá. V praxi to funguje tak, že se podíváte na fotku a ta vás osloví sama o sobě - její název už vám následně může jen doplnit vizuální zážitek o jiný úhel pohledu autora.

Malý příklad z praxe. Asi před patnácti lety jsem byla na výstavě fotografa a architekta, který fotil budovy z neobvyklých úhlů. Značná část fotografií představovala Eiffelovku tak, že byste ji na první pohled nejspíše nepoznali. Jméno autora už si dávno nepamatuji, byť mi samotná výstava v hlavě nesmazatelně utkvěla - nabízím vám tedy podobný obrázek z díla jiného velikána fotografie - Alfreda Eisenstaedta. Co říkáte - je potřeba ji nazvat třeba "Stojím ti mezi nohama", aby se to dalo považovat za umění? A nebo to stálo za chvilku zastavení se a podívání se zblízka?

Ale konec kroužení kolem horké kaše, vraťme se k těm zmiňovaným třem.

Bez jakýchkoliv chutí k jízlivosti musím říct, že na těch prvních dvou není v zásadě vůbec nic zajímavého.

 

Prostě dvě momentky z výletu kamsi. První z nich autor nazval Pokora. Na tohle slovo jsem v duchovních kruzích poměrně alergická, neb se s ním většina jeho uživatelů ohání jako plácačkou na mouchy. Zatímco třeba současnému papeži bych plné chápání tohoto výrazu asi věřila, u většiny pohanů za tím vidím spíš hezky navoněné mávátko, a když se posuneme k alternativním vibrabábám, objevíme k tomu navíc dokonalý prostředek manipulace naslouchajícími ovečkami. Každopádně když se podívám na tuhle fotografii bez onoho popisku, naskočí mi spíše pojmenování "Nabírám vodu do PET lahve" (že je to světelný odraz jsem si na druhý pohled všimla taky), ošklivější název nepocházející z mých úst zní ještě o něco hůře ("Seru do vody").

Název druhé fotky je podle autora Životní dálky. Proč? Dotyčný či dotyčná stojí kdesi na kopci na palouku (vypadá to trochu jako vršek sjezdovky) a kouká před sebe do stromů, přes které toho nejspíš narozdíl od výše stojícího autora fotografie moc nevidí. Kdyby se to jmenovalo "Stojím v lese", dojem z fotky bude zhruba stejný. Ano, kdyby osoba na fotografii koukala alespoň do lesního průseku, mohlo by to vypadat jinak - takhle na té fotce prostě nemá co zaujmout.

Uvedené výhrady každopádně neplatí pro třetí zveřejněnou fotografii. Ta má totiž narozdíl od těch prvních dvou nápad a skvělý neotřelý pohled na vcelku banální stavbu. To celé je ovšem bohužel totálně zabité opětovným využitím tématu "čumím do blba".

Přiznávám se bez mučení, že jsem tuhle fotku na první pohled přehlédla jak mraky v domnění, že tvořivá rubrika už skončila a tohle je jen ilustrační fotka z nějakého výletu. Naštěstí neunikla pozornosti mého muže, který si jejího potenciálu všiml.

Tak, jak je kompozice fotky postavená, je to celé poněkud přeplácané - děje se toho na ní tak moc, že vlastně nic z toho nemá šanci vyniknout.

Tak jsem si s ní doma tak trochu pohrála...

obrázek lze kliknutím zvětšit

Na obrázku úplně vlevo je původní fotografie jen oříznutá. Betonový plot působí jako řada semknutých neústupných bytostí střežících něco, co bychom nejspíš ani nechtěli potkat... 

Fotografii by možná o něco více slušel záběr pořízený blíže ke zdi nebo pohled z žabí perspektivy - vzhledem k tomu, že v dnešní době je potřeba myslet jen na dostatečnou kapacitu baterie a paměťové karty a netrápí nás cena filmů a jejich vyvolání, má smysl u podobně zajímavých objektů zkusit zmáčknout spoušť třeba dvacetkrát, pohrát si s úhly pohledu či světlem a najít ten nejlepší záběr ze všech.

Ale pojďme dál, a sice k prostřednímu obrázku...

Z toho je odstraněná osoba zírající na zeď (ano, kvalita "retuše" je strašná - trvalo mi to tři minuty s klonovacím nástrojem ve freeware programu). Autor svou fotografii nazval Dryáda na hranici přírody. Vidíte ji tam? Já ano. Oživlá bříza v pohybu rozmlouvající s kamennými bytostmi střežícími hranici. Střet přírodní síly s betonovým monstrem působí, jako když to není zrovna příjemný rozhovor.

A nebo v tom můžete vidět něco jiného. Každopádně jen takovou drobností, jako je odstranění "objektu navíc" z celkové kompozice, můžeme dát vyniknout kontrastu, který autor fotografie názvem sám naznačuje.

Ač se to tak nemusí na první pohled zdát, stvoření dobré fotografie není vůbec jednoduchá záležitost, kterou zvládne každý, kdo nezapomene před stisknutím spouště odstranit krytku. Narozdíl od básně, kde se můžete domýšlet, kam až vedou náznaky ztvárněné zvučnými slovy, u fotografie vidíte přesně to, co viděl autor při jejím pořízení - věrný obraz. A jen pokud byl právě jeho pohled dostatečně neobvyklý, probudí ve vás výsledek zájem nebo fantazii...

Myslete na to, až budete příště mačkat spoušť.

Opět jedna poetická...

Máme tu Beltine a s ním i nový Kolovrat. Případné jedovaté sliny si nechám na později, ale pro dnešek mě opět zaujal jeden ze zveřejněných poetických počinů.

Má magie 

Taliesi 

Pobíhám před očima tvýma, 

dívka nebe a vína, 

tančím v záři Luny, 

kdy pouštní duny 

se zvednou mou magií 

a já upiji 

z poháru lásky rudé 

a snad i na tebe zbude. 

Musím říct, že na tuhle báseň jsem koukala poměrně hodně dlouho. V tomto směru jí budiž přičteny kladné body za to, že zaujala. Jedna z hezkých vět o umění říká, že se za něj dá považovat to, co vás donutí přejít ulici a podívat se na to zblízka - a už nezáleží na tom, jestli proto, že je to dokonale krásné, nebo proto, že jste nic horšího v životě neviděli.

Než vzbudím veřejné pohoršení - tohle není ten druhý případ.

Ano, samozřejmě mě tradičně zarazilo, že někdo, kdo dokáže dát dohromady text s nějakou tou myšlenkou a funkčními rýmy, se následně totálně vybodne na rytmus a výsledek má "strofy" o kombinaci 9-7, 6-5, 7-5 a 7-8 slabik. Jak jednoduché je řešení tohoto problému jsme si ukázali minule, takže pouze tímto směrem dnes báseň přepisovat nebudu.

Oním dlouhým zíráním do textu básně jsem se celkem marně snažila rozklíčovat, co tím vším vlastně chtěla autorka sdělit. OK, je to o ženě, která ukazuje muži svou magii. Napřed před ním pobíhá, což mi evokuje pohyb s celkem nulovou estetickou hodnotou, pak v záři měsíce tančí, což už je představa mnohem zajímavější. Ze zmínky o nebi a víně bych usoudila, že se chová trochu prostopášně, možná je u toho nahá. Kolem ní se zvedá písek pouštních dun a do toho ona před ním upíjí z poháru (opět vidím zmíněné víno, tentokrát zcela jistě červené) a trochu koketně ho napíná tím, zda se na něj dostane nebo ne (a možná nemyslí jen na víno). Poslední tři řádky mi mimochodem přijdou z celého textu nejzajímavější a nejpovedenější.

No jo, jenže je to celé nějaké - nedotažené. Proč před ním běhá (dokonce pobíhá)? Proč je v poušti nebo kde se tam vzaly ty duny? Co mu má ukázat ten zvedající se písek - jen to, že nějakou magií vládne? Pokud je to metafora - co má znázorňovat? Je to erotická báseň - nebo skutečně mluví o magii čistě v podobě ovládání přírodních sil? Celé to působí, jako když se autorka v podstatě nemůže rozhodnout ani pro jednu variantu, tak skončí někde mezi nimi... 

Nesnažte se mě přesvědčovat o tom, že mám nedostatečnou představivost a takhle se to prostě dělá. Nedělá. Přesně naopak - zatímco přesný význam jednotlivých obratů si můžu domýšlet, celkovým vyzněním básně bych si jako čtenářka měla být jistá. Pokud tápu, těžko budu její přečtení považovat za silný zážitek.

Nakonec jsem došla k názoru, že čistě erotické vyznění by oné básni docela slušelo a když navíc máme ten Beltine, tak je ten pravý čas vyzkoušet, co se stane, když srovnáme slabiky a změníme obsah jednoho jediného řádku:

Tančím před očima tvýma

Zplozená z nebe a vína

 Vlním se v záři Luny

V tvém klíně mocné duny

Se zvednou mojí magií 

Já vyzývavě upiji 

Z poháru lásky rudé.

Snad i na tebe zbude...

Ano, je možné, že to autorka myslela úplně jinak. Nicméně má základní idea je pořád stejná - když už má někdo talent, inspiraci i trochu té řemeslné dovednosti - proč tomu nevěnovat tu potřebnou péči a nedotáhnout to celé do vybroušeného finále? Mnohdy je to tak jednoduché, že by se člověku nad zajímavým nedodělkem chtělo skoro brečet...

Erotický Havran

Přichází květen, na mezích se začíná oteplovat a máme tady Beltine. Oslavu lásky, divokého sexu a nevázaného veselí, protipól trochu smutného Samhainu. Svátek ohňů, při kterém ho čarodějnice přeskakují pro očistu těla i ducha od zimy a všeho starého, zatímco zbytek společnosti v něm ty čarodějnice upaluje – i když dnes už spíš kvůli příležitosti kvalitně a pospolu zachlastat, než na ochranu před nimi. Pro pohany je Beltine oslavou plodnosti a jeho barvou je červená. Na znamení hanby ze ztráty panenství, jak píše slavná Silver Raven.

Zajímá vás, jak to má Havran se sexem a zda na něj taky leze jaro? Více se dočtete v jeho pravidelném sloupku - na straně 13 v aktuálním čísle Věstníku PFI.

Přeji Vám příjemné čtení nejen tohoto, ale i ostatních článků, a třeba i trochu inspirace pro oslavy nadcházejícího Beltinu.

Nevyžádané rady autorům Kolovratu

zdroj

Bez mučení se přiznávám k tomu, že Kolovrat obvykle nečtu nebo ho maximálně zběžně proletím. Nicméně o letošním Imbolcu jsem byla v nějaké smířlivější náladě, otevřený soubor měl tentokrát příjemné modré pozadí doplněné jen vkusnými ornamenty Brigitina kříže, čili mě neodradil obvyklý vzhled hobití kroniky - a tak jsem se rozhodla si ho prohlédnout celý a sem tam něco, co mě zaujme více, si třeba i přečíst.

Musím říct, že se následně neubráním tomu, abych k tomuto zážitku nenapsala pár připomínek. Ze zkušenosti už dávno vím, že mé (ne zrovna pochvalné) poznámky nebývají zrovna vítané, na druhou stranu ale i to, že i tak jsou obvykle mnohé podněty následně implementovány. Tak to zkusíme i tentokrát :-)

V první řadě, ač jej tak ČPS označuje, Kolovrat není až tak úplně časopis. Ve formě, v které vyšel na Imbolc, je to něco mezi newsletterem upozorňujícím na aktuality a kronikou zaznamenávající akce minulé (reportáž vypadá vážně o dost jinak). To vše doplňuje pár textů spíše blogového typu. Ale proč ne, jako informační periodikum určené příznivcům organizace to není úplně od věci.

Každopádně i tak by na něm bylo potřeba pár věcí výrazně zlepšit - a mnohdy skutečně nejde jen o "věc názoru".

V první řadě by bylo dobré najít mezi těmi devíti lidmi pracujícími na Kolovratu jednoho, který měl na základní škole jedničky z češtiny a ještě to nestačil všechno zapomenout - nebo do týmu angažovat desátého člena. Kolovrat je bez nadsázky plný pravopisných chyb, přebývajících či chybějících čárek, chybně použitých velkých písmen a vět ignorujících shodu podmětu s přísudkem. Takový problém by neměla vykazovat žádná publikace, a už vůbec ne ta, která chce být vnímána jako časopis pro širší veřejnost. Zvláště, pokud má v tiráži uvedených osm lidí pod hlavičkou Vedoucí rubrik a korektoři.

Od věci by možná nebylo ani vypuštění "hlasitého" děkování týmu, který publikaci vytváří, tentokrát v úvodu zmíněného dokonce dvakrát. Ano, dělají to ve svém volném čase, ovšem obvykle nejspíš proto, že je to baví. Nikoliv jako děsnou oběť vykonávanou jen proto, že čtenáři lační po výsledku a kdyby ho nedostali, ohlodali by se zármutkem až na kosti. Běžného čtenáře prostě podobná hláška příliš nezajímá, navíc v prostředí českého pohanství působí vzhledem k dobovému kontextu spíše jako vyděračská připomínka na téma "my to pro vás děláme zdarma a vy byste nám za to měli být vděční". Mimochodem, pokud už chcete mermomocí veřejně děkovat tvůrcům, není od věci zahrnout do poděkování také čtenáře, kteří si váš výtvor stáhnou a přečtou. Bez nich by ta práce ve volném čase byla celkem k ničemu...

Nebudu ani zdaleka první, kdo kritizuje úvodníky - tradici oslizlých klišé si redakce odnesla již z původních vydání Věstníku. Bohužel v nich ale narozdíl od něj vesele pokračuje a v podstatě čím dál tím horším způsobem - ve vrstvení jednoho takového klišé na druhé bohužel opravdu nenacházím onu věčně připomínanou a velebenou upřímnost, kterou se mnozí tak často zaklínají (zato při zmínce o jarním klystýru oblevy se mi málem ochlupatila záda...). Přitom se stačí tolik nesnažit o vznosný text, vzít si k ruce pár normálních časopisů a podívat se, jak v nich ty úvodníky obvykle vypadají - a pak sepsat normální upoutávku na obsah aktuálního čísla. Třeba i s nějakým drobným zamyšlením nad aktuálním svátkem a sezónou - ovšem takovým, s kterým by vám na již zmiňované hodině češtiny na základní škole nehrozila čtyřka ze slohu, pokud byste to paní učitelce odevzdali.

K samotné skladbě textů se kriticky vyjadřovat nebudu, myslím, že většinu shrnuje jeden z předchozích odstavců (tedy není příliš časopisová - ať už obsahem nebo rozsahem), každopádně nejde o nic obecně nepřijatelného. Což se týká i zahrnuté pohanské tvorby, o které si dlouhodobě myslím svoje.

I tady by ale byla na místě drobná korekce obsahu, ať už v případě, kdy muž srovnává poměrně urážlivým způsobem popěvek z fantasy knížky s účinkem (patrně) ženských seminářů na téma přijetí Bohyně (na kolik takových ho pustili, že to je schopen hodnotit?) , nebo tehdy, když autorka článku (zcela evidentně inspirovaného nikde neuvedenou Bucklandovou "Velkou Modrou") doporučuje čtenářům s rozpětím rukou dva metry sehnat látku stejné šíře - což bude dost problém, pokud nebudou ochotni sáhnout po netkané textílii pro zahrádkáře...

Stejně tak působí dost úsměvně, když si v publikaci plné pravopisných chyb přečteme o tom, jak se čtveřice výletníků bavila nad hrubkami v jídelním lístku - a pak nám v závěrečném článku někdo dodá, že v nedokonalosti a zbrklosti je vlastně umění, které ale někteří nedokážou nahlédnout a ocenit. Nebyl ten jídelníček nakonec nepochopené umělecké dílo? (A nebo možná já nechápu pravou uměleckou podstatu Kolovratu samotného...)

A na závěr - ačkoliv aktuální pozadí stránek vypadá o dost lépe, než to původní, pořád není úplně ideální ukončit stránku po pár řádcích jen proto, že článek už skončil a nový text začíná až na té další.

PS: poněkud mě vyděsilo prohlášení, že ČPS považuje umělecké počiny za jednu z nejlepších cest, jak pohanství prezentovat veřejnosti. Ano, pokud se jedná o díla takových tvůrců, jakými jsou Damh the Bard, Lisa Thiel nebo Carolyn Hillier, pak se jedná opravdu o formu nejpřístupnější. Bohužel vzhledem k tomu, co je za umění obvykle považováno v ČPS nemohu tuto teorii přijmout zcela bezvýhradně. 
Mimochodem, přijde mi trochu škoda, že jedním z největších obhájců kreativních básnických nedodělků je člověk, který se od svých tvořivých začátků dostal tak daleko, že už se k té hranici technického zvládnutí jako jeden z mála celkem významně přibližuje.

Únorový Havran

A máme tady Imbolc! Takže jako každý rok vezmeme eine Brigid, přidáme něco o svátcích světla, návratu z podsvětí, přilijeme nějakou tu věštbu, vrazíme to na oheň a máme tu základ na tradiční únorový rituální eintopf. Sofistikovanější či historického kontextu znalejší jedinci přikoření některou z dalších obvyklých ingrediencí – Brigitiným křížem, rašícími sněženkami, a nebo starou dobrou laktací ovcí. Pro dnešního pohana všechno soudobé, aktuální a samozřejmě chutné. Nemáme-li ovci, nahradíme po babicovsku odstředěným mlíkem z tetrapacku...

Máte chuť si havraní rouhání přečíst až do konce a zjistit, zda tento heretický projev přežil ve zdraví? Můžete tak učinit na 18. straně imbolcového Věstníku PFI, ke kterému se dostanete přes tento odkaz. Přeji Vám příjemné čtení.

Pohanská poezie kousek pod vrcholem

zdroj

Někdy koncem roku se mi do rukou dostal kalendář vydaný Českou pohanskou společností. Musím říct, že byť ho doma pověšený nemáme, myslím si, že je to celkem pěkný a povedený počin - kalendářová část je přehledná a kromě jmen obsahuje i fáze měsíce doplněné časy, kdy třeba daný úplněk nastane, tématické fotografie jsou pěkné, zajímavé, mnohé z nich mají neotřelý nápad. Stejně tak povídání o svátcích Kola roku je pěkně pojaté a zároveň jednoduché a přístupné i někomu, kdo o tom nic moc neví.

Bohužel, tradičním kamenem úrazu jsou, stejně jako u většiny publikací z pera ČPS, pokusy o básně a poetickou tvorbu, které kalendář doplňují na stránkách těch měsíců, na které nepřipadá žádný z pohanských svátků. Přitom občas by jim stačilo málo - dotažení a dokončení po "řemeslné" stránce, které neubírá nic na obsahu, ale přidává třeba na zvuku. A k tomu tu nedošlo nejen ze strany autorů, ale evidentně ani nikoho z přípravného týmu kalendáře nenapadlo, že by to třeba šlo lehce dotáhnout k dokonalejšímu výsledku.

Abychom jen tak nemlátili prázdnou slámu, zkusím něco z použitých textů opět přepsat. Jen narozdíl od minulého poetického zamyšlení nebudu prznit renomované básníky, ale naopak zkusím čistě po stránce "řemesla" dotáhnout úryvek básně z kalendáře.

Hned na lednové stránce je Jožkova báseň Ledová královna. Obsahově není špatná, se zimním tématem ladí, má to myšlenku. Proč ne. Rýmy jsou v zásadě v pořádku - a vlastně by jí stačila jen trocha péče, aby seděla i rytmicky (místy to vypadá, že se o to autor možná i trochu pokoušel).


Podívejme se společně na refrén. Zkuste si nahlas přečíst a hlavně přednést (je to přece báseň) následující text:

Místo srdce jen kus ledu
Oči plné zvláštní prázdnoty
Odtrhnout se od nich nedovedu
Krkavci krákají do noty

Krá krá - ledová kra
Zůstane z tvé lásky

Krá krá - pro ni je to hra
Nedotýkej se té krásky

Krá krá - umí jen brát
Tvář ti zbrázdí vrásky

Nakonec zemřeš sám v jejím náručí
Ve chvíli kdy ti to poručí...

A teď zkuste, opět nahlas, tohle:

Místo srdce jenom kus ledu
Oči plné zvláštní prázdnoty
Odepřít si jich nedovedu
Krkavci krákají do noty

Krá krá - ledová kra
Zůstane z tvojí lásky

Krá krá - pro ni to hra
Nedotkni se té krásky

Krá krá - umí jen brát
Tvář pak zbrázdí ti vrásky

Nakonec v jejím náručí
Zemřeš sám, když ti poručí...

Prvním čtyřem řádkům by o něco více slušela redukce na osm slabik ze současných devíti, ale snažila jsem se, aby zásahy byly opravdu co možná nejmenší.

Obsah je pořád naprosto stejný, v podstatě "kosmetické" úpravy pozměnily pár slov nebo sem tam přidaly či ubraly slabiku. Čeština je v tomto směru pro básníky příznivá, se slovy se dá často hrát snadným a funkčím způsobem. Dotáhnout to k lepšímu výsledku je tak často hodně jednoduché.

V dnes vydaném Kolovratu se (shodou okolností opět) Jožka nad pohanskou tvorbou zamýšlí v článku, který působí jako reakce na můj předchozí text Proč nejsem fanynkou pohanské poezie.

Ač s některými tezemi nemohu souhlasit, a třeba prohlášení, že člověk, který nedokáže nahlédnout krásu nedokonalosti, plytkosti,zbrklosti či kýče, nerozumí umění v celé jeho komplexnosti je platné asi zhruba stejně, jako když samozvaný duchovní guru obviní svého kritika z toho, že má špatnou auru, některé myšlenky jsou skutečně nosné a ač to autor nejspíše neměl v úmyslu, plně se v nich shoduje i s mým názorem. Třeba hned následující věta: Snaha o dokonalost se totiž s kreativitou potkávají až někde na vrcholu kopce. U mnoha autorů to skutečně platí (byť jsou bez diskuse i tací, kteří tvoří dokonale hned na první pokus), nicméně pokud se toho dokončení, zmíněné dokonalosti, ve výsledku nedočkáme, pak na to lze říct jediné - vrcholu kopce nebylo dosaženo a autor zůstal někde na půl cesty...

A je to škoda, protože mnohdy by opravdu stačilo se pořádně rozhlédnout -  a zjistit, že na vrcholový bod už je skoro vidět.