Další dávka "umění"

zdroj

Zabrousíte-li náhodou na stránky některé ze soutěží o nejkrásnější nevěstu, určitě mezi zaslanými fotografiemi naleznete několik ženštin zvěčněných kreativním fotografem v "originální" póze odborně zvané "támhle nahoře něco je".

Obdobně monotématické pojetí mají i tři Airisovy fotografie zveřejněné v oddílu Pohanská tvorba v posledním Kolovratu. Zlé jazyky by jej mohly nazvat třeba "čumím do blba". Nicméně buďme trochu konstruktivnější...

V první řadě by se asi slušelo zmínit, že vzletný název z fotky z výletu umění neudělá. V praxi to funguje tak, že se podíváte na fotku a ta vás osloví sama o sobě - její název už vám následně může jen doplnit vizuální zážitek o jiný úhel pohledu autora.

Malý příklad z praxe. Asi před patnácti lety jsem byla na výstavě fotografa a architekta, který fotil budovy z neobvyklých úhlů. Značná část fotografií představovala Eiffelovku tak, že byste ji na první pohled nejspíše nepoznali. Jméno autora už si dávno nepamatuji, byť mi samotná výstava v hlavě nesmazatelně utkvěla - nabízím vám tedy podobný obrázek z díla jiného velikána fotografie - Alfreda Eisenstaedta. Co říkáte - je potřeba ji nazvat třeba "Stojím ti mezi nohama", aby se to dalo považovat za umění? A nebo to stálo za chvilku zastavení se a podívání se zblízka?

Ale konec kroužení kolem horké kaše, vraťme se k těm zmiňovaným třem.

Bez jakýchkoliv chutí k jízlivosti musím říct, že na těch prvních dvou není v zásadě vůbec nic zajímavého.

 

Prostě dvě momentky z výletu kamsi. První z nich autor nazval Pokora. Na tohle slovo jsem v duchovních kruzích poměrně alergická, neb se s ním většina jeho uživatelů ohání jako plácačkou na mouchy. Zatímco třeba současnému papeži bych plné chápání tohoto výrazu asi věřila, u většiny pohanů za tím vidím spíš hezky navoněné mávátko, a když se posuneme k alternativním vibrabábám, objevíme k tomu navíc dokonalý prostředek manipulace naslouchajícími ovečkami. Každopádně když se podívám na tuhle fotografii bez onoho popisku, naskočí mi spíše pojmenování "Nabírám vodu do PET lahve" (že je to světelný odraz jsem si na druhý pohled všimla taky), ošklivější název nepocházející z mých úst zní ještě o něco hůře ("Seru do vody").

Název druhé fotky je podle autora Životní dálky. Proč? Dotyčný či dotyčná stojí kdesi na kopci na palouku (vypadá to trochu jako vršek sjezdovky) a kouká před sebe do stromů, přes které toho nejspíš narozdíl od výše stojícího autora fotografie moc nevidí. Kdyby se to jmenovalo "Stojím v lese", dojem z fotky bude zhruba stejný. Ano, kdyby osoba na fotografii koukala alespoň do lesního průseku, mohlo by to vypadat jinak - takhle na té fotce prostě nemá co zaujmout.

Uvedené výhrady každopádně neplatí pro třetí zveřejněnou fotografii. Ta má totiž narozdíl od těch prvních dvou nápad a skvělý neotřelý pohled na vcelku banální stavbu. To celé je ovšem bohužel totálně zabité opětovným využitím tématu "čumím do blba".

Přiznávám se bez mučení, že jsem tuhle fotku na první pohled přehlédla jak mraky v domnění, že tvořivá rubrika už skončila a tohle je jen ilustrační fotka z nějakého výletu. Naštěstí neunikla pozornosti mého muže, který si jejího potenciálu všiml.

Tak, jak je kompozice fotky postavená, je to celé poněkud přeplácané - děje se toho na ní tak moc, že vlastně nic z toho nemá šanci vyniknout.

Tak jsem si s ní doma tak trochu pohrála...

obrázek lze kliknutím zvětšit

Na obrázku úplně vlevo je původní fotografie jen oříznutá. Betonový plot působí jako řada semknutých neústupných bytostí střežících něco, co bychom nejspíš ani nechtěli potkat... 

Fotografii by možná o něco více slušel záběr pořízený blíže ke zdi nebo pohled z žabí perspektivy - vzhledem k tomu, že v dnešní době je potřeba myslet jen na dostatečnou kapacitu baterie a paměťové karty a netrápí nás cena filmů a jejich vyvolání, má smysl u podobně zajímavých objektů zkusit zmáčknout spoušť třeba dvacetkrát, pohrát si s úhly pohledu či světlem a najít ten nejlepší záběr ze všech.

Ale pojďme dál, a sice k prostřednímu obrázku...

Z toho je odstraněná osoba zírající na zeď (ano, kvalita "retuše" je strašná - trvalo mi to tři minuty s klonovacím nástrojem ve freeware programu). Autor svou fotografii nazval Dryáda na hranici přírody. Vidíte ji tam? Já ano. Oživlá bříza v pohybu rozmlouvající s kamennými bytostmi střežícími hranici. Střet přírodní síly s betonovým monstrem působí, jako když to není zrovna příjemný rozhovor.

A nebo v tom můžete vidět něco jiného. Každopádně jen takovou drobností, jako je odstranění "objektu navíc" z celkové kompozice, můžeme dát vyniknout kontrastu, který autor fotografie názvem sám naznačuje.

Ač se to tak nemusí na první pohled zdát, stvoření dobré fotografie není vůbec jednoduchá záležitost, kterou zvládne každý, kdo nezapomene před stisknutím spouště odstranit krytku. Narozdíl od básně, kde se můžete domýšlet, kam až vedou náznaky ztvárněné zvučnými slovy, u fotografie vidíte přesně to, co viděl autor při jejím pořízení - věrný obraz. A jen pokud byl právě jeho pohled dostatečně neobvyklý, probudí ve vás výsledek zájem nebo fantazii...

Myslete na to, až budete příště mačkat spoušť.